Jdi na obsah Jdi na menu

Historie obce Hrádek od Václava Zíbara, strana 181-189

12. 1. 2014

 usazením nesouhlasila, takže po delší době byla zavěšena na sušickém náměstí.

  1. roce 1900 měly Tedražice 54 domů a 413 obyvatel.

 

Odolenov

První zmínka o obci je z roku 1543 a náležela ke statku Hrádek. Bývaly zde malé lázně, o kterých se vypráví pověst, že pramen vytryskl u hrobu Odolenky, dcery zakladatele Klatov.

V roce 1867 navštívil Vodolenku skladatel Bedřich Smetana na pozvání jeho přítele, poštmistra Angra ze Sušice, kde v místní hospodě si zatančil a dobře se s mladými pobavil. Na Vodolence se léčíval Ivan Klicpera, spisovatel a na Vodolence dlel Tylův druh, herec Jan Kaška, který je pochován na Olšanech. Marie Tomanová z Hrádku dědeček, který pracoval jako bednář na hrádeckém panství, zhotovoval pro lázně Odolenku dřevěné vany.

Kaple P.Marie Pomocné dal v roce 1748 postavit hraba Ferdinand Desfours, majitel hrádeckého panství. Kaple je obdélníkového půdorysu s polokruhovým závěrem a sklenutá válivou klenbou.

V roce 1890 bylo zde 18 domu a 121 obyvatel.

Ještě je třeba poznamenat, že pramen u lázní byl pověstný svou radioaktivní vodou, chladnou i v nejparnějších dnech.

 

Kašovice

O vsi Kasovicích se zachovaly písemné zprávy jen zcela ojediněle.

 

 

 

 

 

Podle všého původně spadala pod hrad Velhartice. Roku 1341 sa uvádí Sazama z Kašovic. Asi roku 1390 Jan z Velhartic pojistil své manželce Ofce z Opočna její věno na Kašovicích. Roku 1423 Oldřich z Rožmberka prodal flenhartovi z Hradce 30 vesnic z okolí Velhartic, mezi nimi také Kašovice. Když si reku 1565 vkládal Jan Randi z Úšavy do zemských desk zápis o svém majetku v Kašovicích, byl tamní hrad již uveden jako pustý.

Hrad stával na kopci za Kašovicemi, kde se zachoval zbytek obvodového zdivá a příček. Okenní otvory ukazují, že hrad měl dvě patra.

 

Defurovy Lažany

Ves Defurovy Lažany (původně jen Lažany) sa poprvé připomíná v roce 1365, kdy byl jejím majitelem šilhéř z Lažan. Po něm následoval Volfart z Lažan (1383 - 1406). Později se v Lažanech usadili Lažanští z Bukové, z nichž ja jako první doložen v roce 1483 Oldřich. O tvrzi je nepřímá zmínka v roce 1496, kdy Hynek z Bukové si vyžádal věno zemřelé Oldřichovy manželky Doroty z Prostého, jež měla pojištění na tvrzi a vsi Lažanech. Další majitelka statku Veronika z Dreilinku převedla v roce 1542 tvrz s dvorem a vsí na svého manžela Václava ze Strachovic. Po násilné smrti Václavova syna Patra, získaly Lažany Václavovy dcery Marjána, provdaná Vamberská a Anna, manželka Adama Pikharta. ze Zeleného Údolu. Ten v roce 1615 prodal Leženy Bedřichu Švihovskámu. Po smrti Johanky Švihovské, řezané z Rýznberka, převzal lažanský statek Bedřich Švihovský z Rýznberka. Když v r. 1557 ovdověla manželka dalšího majitele Lažan Jana Maxmiliána Černína z Chudenic, koupil v roce 1658 Lažany hrabě Maxmilián Valentin z Martinic Pozdější majitelka lažanského statku hraběnka Anna Amália Goteová, rozená ze Šternberka, prodala Lažany s tvrzí, dvorem, pivovarem a čtyřmi vesnicemi hraběti Janu Ferdinandovi Desfoursovi. Jeho potomci žili v Lažanech (jimž dali své jméno - Defurovy Lažany) do roku 1823. Roku 1811 dal hrabě Bedřich Desfours sepsat závět, v níž odkázala svůj majetsk včetně zámku v Lažanech, který je tak poprvé doložen, své dceři Aloisii, provdané hraběnce Brachainvillové. Ta prodala Lažany v roce 1823 Václavu Bechyňovi z Lažan. Nový majitel statku sa zadlužil a vdova po něm, Róza Bechyňová, rozená Menšíková, prodala v r. 1831 lažanský statek hraběti Františku Boos Waldeckovi, jehož potomci držely Lažany (připojené k Oselci) až do roku 1918.

Zámek je čtyřkřídlá, patrová budova s nádvořím uprostřed, kde jsou v přízemí otevřené arkády. Místnosti v přízemí jsou klenuté.

V zámku je zemědělské učiliště.

 

Budětice

Západně od Rábí leží v údolí Budětice, jež byly do 13.století královským majetkem.

 

Kostel, prostá románská stavba z pol. 13.století, byl značně barokně upravován v roce 1676. Lod byla původně vyšší, proto je i triumfální oblouk nově ukončen eliptickým obloukem. Presbytář má nyní nepravidelný závěr, u něhož je těžko určit původní po­dobu. Nepravidelná je i jeho klenba. Věž nese v horní části podvojná okénka, avšak již bez původních sloupků a náběžníků. Většina oken byla při opravě rozšířena; románská okno zůstalo v jižní lodi. Na štítech lodi se zachovaly kančí hlavy, jedny z mála zbytků románská plastické výzdoby. Hlavní portál je přechodného románsko - gotického období. V presbytáři je sanktuarium zakončené pozdně gotickým tudorským obloukem. Křtitelnice pochází ze 13.století, renesanční krcpenka je z roku 1551.

Ves Budětice byla původně královským majetkem. Získal ji Držislav od krále Václava I. (1230 - 1253). Dalšímu majiteli Dluhomilovi potvrdil její držení král Přemysl Otakar II. v roce 1254. Rok 1290 se uvádí Bohuslav z Budětic. Tehdy pravděpodobně ještě hrad nestál. Po roce 1390 koupili Budětice Švihovští z Rýznburka a připojili je ke svému rabskámu panství.

Na hřebenu zalesněné hory Čbán stával hrad postavený koncem

2.poloviny 13.století pány z Velhartic, z nichž Dluhomil koupil ves v r. 1254. Hrad byl výjimečná disposice, zachovávající konservativní prvky z tradic starších slovanských opevnění. Výkopem po druhé svět. válce byly odhalený základy zbytky válcové věže v čele protáhlého oválu, obklopeného příkopem a válem a přilehlé obytné budovy. Jmenovaný Dluhomil, předek pánů z Velhartic, držel také tvrz Zdouň s přilehlou osadou Vzduny a je znám pro jeho hrdinství v roce 1257. Tehdy bojoval s králem v Bavořích a po nešťastné porážce u Muhldorfu zavřel se s jinými obránci v tomto městě a bránil se po celých 9 dní, až jim bylo povoleno odtáhnouti. Buď on, nebo jeho nástupci postavili budětický hrad. Za jeho syny pokládáme Svojše a Bohuslava. Svojše držel Zdouň a Koliniec, Bohuslav Budětice. Bohuslav postoupil ves Dolany, kterou držel, klášteru doksanskému a obdržel za to nekáli vesnic v povodí říčky Pstružné, které byly později příslušenstvím velhartického hradu.

 

František Pravda

Přes to, že dnešní generace nezná kromě pamětní desky na domě čp. spisovatele a prvního povídkáře u nás Františka Pravdu, který v naší obci žil a zemřel, je potřebné alespoň se stručně o něm zmínit.

František Pravda, vlastním jménem Vojtěch Hlinka se narodil 17.dubna 1817 v Nekrasíně u Jindřichova Hradce v rodině středního rolníka. Do škol chodil v klášteře Žaáru a ve Svitavách, kde se naučil německy. Gymnasium navštěvoval v Jindřichově Hradci, filo­sofii a bohosloví vystudoval v Praze a ve Vídni. Po vysvěcení kaplanoval v (Jarošově u Jindřichova Hradce, Kvílících u Slaného a v ústavě slepců v Praze. Roku 1847 odešel k trvalému pobytu jako hraběcí vychovatel do Hrádku u Sušice, kde pobyl do své smrti dne 8. prosince 1904.

 

 

 

 

 

 

 

 

Do literatury vstoupil František Pravda v roce 1848 novelou "Dvě svatby najednou". V štulcově "Blahověstu" otiskoval až do konce sedmdesátých let hojné práce povídkové, jež vyšly ve třech souborech v "Povídkách kraje“, v roce 1851 - 1853 ve "Sebraných povídkách pro lid". K tomu se ještě druží výběr Pravdových povídek pro dětí " Kytice". Z Pravdových povídek došly zvláštní obliby: "Matěj sprosťák","Vávra kuřák," "Žárlivý Adam," "Matka studentů,“"Štěpánův Vít se učí na kněze". Kromě toho napsal více divadelních her.

Jeho literární význam ocenil Arne Kovák v Literatuře české XIX. stol., dála František Holeček: František Pravda, obraz jeho literární činnosti, Brno 1906. V "Suchopáru" r. 1350 jest Pravda uváděn vedle Erbena a Němcová ajko jednoho z udržovatelů literární tvorby a průkopníkem myšlenky, že spisovatel má čerpat látku z ryzího národního českého prostředí z českého venkova.

Činnost Františka Pravdy je nově zhodnocena v akademických Dějinách české literatury II. (1960, str. 640) a ve Slovníku českých spisovatelů (1964, str. 399). Stať o Františku Pravdovi napsal prof. Ferdinand Strejček ve Vlastivědných zprávách horního pootaví (1960 - 1961), Sušice 1962.

O spolupráci Frant. Pravdy se slezskými buditeli (Ant. Vaškem, otcem Petra Bezruče) je článek va Vlastivědných zprávách horního pootaví (1964 - 1965), Sušice 1966. Na výstavbě povídky se u Prav učili téměř všichni pozdější významní autoři, jako J.š.Baar, A.V. šmilovský, K.V.Rais a další.

Pravda začal psát povídky ještě před Boženou němcovou a K.V. Raisem. Mnohé jeho spisy byly přeloženy do cizích jazyků (do slovinštiny, do němčiny, do dánštiny, do rumunštiny, do lužické srbštiny, do maďarštiny).

Velmi podrobně život na hrádeckém panství napsal sám Frant. Pravda ve svých vzpomínkách v časopise "Vlasť" roč. VII. a VIII. Je u něj nutno ocenit, že přesto, že byl vychováván v německých školách, pak se dopracoval ve svých povídkách k té nejryzejší češtině, což sám uznal i Jan Neruda. I když žil v německém prostředí, nikdy se neodrodil a vždy se hrdě hlásil k českému národu.

Pravda uznal problematiku a zvláště rozpory venkovského lidu. Pokládal je však v duchu katolické morálky za nezměnitelnou skutečnost a radil k trpělivosti a snášenlivosti. I když František Pravda přežil svou dobu, nelze mu upřít jadrné vypravěč ské umění a důvěrnou znalost venkovského života, do kterého zasadil typické venkovská figurky, Měl rád domácí lidi, často s nimi besedoval a pro tuto lásku k prostému člověku si nezaslou­ží k zapomenutí. Je nám i trochu líto, že se nenechala alespoň jedna světnička z jeho pozůstalosti k uctění jeho památky.

Pravda znal osobně Karla Havlíčka a velmi si ho vážil. Při procházkách chodil sám se psem (za pobytu v Hrádku jich měl samozřejmě několik). Často chodíval kolem rybníka, dále kolem Kalného potoka k Janouškajc mlejnu. Někdy také jeho cesta vedla do Kolince do pivovaru na kuželky.

V.Č.Bendi, básník navštívil Velhartice, Františka Pravdu v Hrádku a chtěl navštívit i Dr.Gabriela v Sušici. Byl jmenován farářem v Hlavňovicích, ale v den, kdy měl býti instalován, zemřel (jihočeský sb. historický 1962, str. 53- 57).

 

 

 

Svou mužnou tvář zahalovali ženským jménem už naši obrozenečtí autoři. Tak např. za Marií Olivovou musíme hledat J.K.Tyla, za Žofií Huberovou, nebo Žofií Jandovou F.L.Čelakovskáno, zatímco Svatopluk Čech vystupoval jako Viola Těšínská. Ani páter Vojtěch Hlinka, který má jako František Pravda pevné místo ve vývoji realistické povídky, se nevyhnul svodům ženského jména. Některé svá práce podepisoval jako Pavla Janušová.

Pravda jako vychovatel méněcenného barona Sturmfedera (to sa často stávalo ve šlechtických kruzích) v době, kdy se již více věnoval spisovatelství a nechtělo se mu stále stýkat se svým panstvem, požádal baroňa, aby místo bydlení v zámku mohl pobývat mimo zámek. Baron projednával koupi rozestavěného jedno­patrového domu čp. "U mejtnejch", který byl v majetku žida Cundála. Pro přemrštěnou cenu s koupě sešlo. Bylo vyhlédnuto jiné místo, kde měl jiný žid vinopalnu, která v té době byla již spáleništěm (po velkém požáru celá ulice). Pro Fr. Pravdu se zde pak postavil jednopatrový dům čp.85. Dnes je zde poštovní úřad.

O Františku Pravdovi píše ve Vzpomínkách II. 1934 K.V.Rais: Pravda žil stále v ústraní, do popředí se nikdy netlačil a nezále­želo mu na tom, jsou-li o jeho osobě zprávy v novinách. Psal rád a stačilo mu, že se jeho knížky vydávaly.

Dne 17.dubna 1897 slavil Pravda své osmdesátiny i zatoužili jsme milého starce v jeho zátiší v Hrádku u Sušice. Ve středu 7.dubna jsme vyjeli ráno a to: Alois Jirásek, Jaroslav Kvapil a já (K.V.Rais) rychlíkem z Prahy do Klatov. Odtud jsme do Sušice jeli povozem. Školáci s brašnami na boku s učením, nebo s lacinými pletenými taškami v rukou.

Obec baronovi byla dlužna za materiál, který ke stavbě školy potřebovala, říká Pravda. Dělalo to mnoho set a přišla prosit, aby jí něco slavil. Byl jsem při tom tlumočníkem a viděl jsem, kterak rychtář a konšel baronovi šos políbili. Bylo to snad naposled, neboť brzy byla udělena kostituce.

Vychovatel Hlinka se svým svěřencem Otakarem, slaboduchým hochem, jenž měl sice dobrou paměť, ale soudnost žádnou, někdy i s baronesou Otylií. Po okolních stráních honili se za motýli a hle­dali houby, sbírali květiny, zakládajíce si sbírky, každý svou, aby si dodávali chuti. Vychovatslská práce Pravdova byla výborná a Hlinka si zaslouží i jména znamenitého pedagoga. Brzy věděl, že počtářem jeho žák nikdy nebude, číst a psát bude jen mechanic­ky a proto všechnu píli obrátil k vyučování názornému. Příroda sama mu byla živou knihou obrázkovou, obrazů přírodopsisných i zeměpisných, fisikálních přístrojů a též učebních, map, globusů měli vždy dost a mnohé si učitel se svým žákem sami zhotovovali. Poněvadž Otakar byl neobratný hoch, vychovatel jej počal cvičiti v tělocviku, vodil jej na led i do vody. Provozovali truhlářství, lepenkářství, kartáčnictví i řezbářství. Co si hoch vyrobil, rodiče a tety koupili; za stržené peníze si pak koupili nový materiál.

V síni jsme se dověděli, že důstojný stařec bydlí nahoře. Byli jsme všichni hodně rozechvěni. Není divu - vždyť jsme šli k jednomu z těch starých nadšenců, kteří před mnoha léty bez zisku, s malou nadějí v plný rozvoj národa, ale s láskou pracovali a pěstovali jazyk, cizí mluvou zatlačený. Pravda pamatoval v semináři Havlíčka, který byl v následujícím ročníku, byl přítelem kněze Šmidingra, jenž knížky roznášíval po vlasti, znal Bolzana.

 

A již stál před námi - malinký, slabý staroušek s dlouhými, popelavými a prořídlými vlasy, sčesanými k uším. Ano, to je ta hlava, známá z podobizen. Brýle se širokými dráty má na čipernýcíi očkách i dnes, kolár na krku, dlouhý černý kabát až pod kolena.

Je sehnut a na první pohled je patrno, že mnoho sedal u stolu s pe­rem v ruce. Všecek se třásl, nevěda kdo jsme a s čím přicházíme.

Když jsme se představili, já (K.V.Rais), Kvapil a Jirásek, pře­dali jsme na památku písemné blahopřání spolku spisovatelů "Máj" kteréžto po nás vzácnému kmetu poslalo a vyřídili pozdravy druhů. Pravda dojat pravil "Vždyt já nejsem ani členem, jak jsem si té pozornosti a lásky zasloužil."

Uhostili jsme se na pohovku u stolu, na němž měl uloženy knihy a časopisy.

Adresa spolku"Máje"zněla:

Vaše slovatnosti, veledůstojný panel

Spolek českých spisovatelů beletristů Máj v Praze dovoluje si k 15. dubnu 1897 k vzácnému dni Vašich osmdesátin projeviti Vám své nejsrdečnější blahopřání. Půl století ráčíte svými spisy pracovati pro povznesení milého lidu svého, z lidu českého vyšed, zůstal jste mu od mladosti věrně oddán, pérem svým jej těše, povzbuzuje a povznášeje.

Hojná léta Vaše dopřála Vám vzácného štěstí a radosti, že jste viděl svůj lid od těžkých, trudných počátků růsti, hlásí sa k životu a dobývati si práv po otcích zděděných.

Přehojné čtenářstvo Vaše mladé i staré, zvláště v těchto dnech vděčně vzpomíná hrádeckého zátiší, kde žije jeho skromný, pilný vypravovatel, upřímné pozdravy a tisíceré přání zalátají tam ke skráním velebného kmeta Františka Pravdy, povídkáře, zná­mého všem českým dědinám. I my, členové spolku českých spisova­telů beletristů vzdáváme Vaší slovutnosti hlubokou úctu svoji za velkou, požehnanou práci, národu obětovanou, v duchu tiskneme pracovitou ruku Vaši a z hlubin srdce voláme: Nebe račiž Vám přáti ještě mnohých štastných spokojených let. Následují podpisy členů výboru "Máje" - adresa byla otištěna na pergamenu a vložena do vkusných desek.

Paní baronka z Kertlinků, vnučka barona Sturmfedera před chvílí odešla; má 7 dětí. Pravda baronku naučil časky, takže česky píše a počala do češtiny překládat.

U stolu, u něhož jsme seděli obyčejně psával, za mladších let jen v sedě, později cítil, že to škodí prsoum, zvykl si psáti ve stoje. Vedl nás do druhého pokoje - salonu. Tu měl knihovnu - své bohatství. Na stolech jsou díla česká. Já jsem byl pánové vlastně němec. Ne němec rodem, otec byl Čech, matka Češka, ale školy byly německá, česky psáti jsme se nenaučili a sami jsme potom museli po léta to pilně doháněti. Ještě na počátku spiso­vatelské činnosti musel míti u ruky český slovník šumavského.

Na skříni salonku stálo poprsí Palackáho a Riegrovo, na stolech ležela alba, dary to ctitelů moravských k jeho šedesátinám, album s podobiznami starých přátel a zasloužilých vlastenců, na stěnách rozlišná seskupení fotografií milých míst. Na knihovně v čele pokoje byly globy a nová vývěva.

Vzpomšl na svého synovce Karla Matějku, syna starší sestry Johanky. Býval kaplanem v Kolinci. Psával básničky a vydal ja knižně. Hapsal také Pravdův životopis ve IV. díle jeho spisů a je uložen v Národní bibliotéce (U Kobra). R. 1881 zemřel na

 

souchotiny.

V třetím pokoji - hostinském, byly opět dvě velké knihovny.

Jedna z nich obsahovala německé a francouzské klasiky a Pravda je zdědil po paní baronce. Na stěně visely obrazy korunovačních českých klenotů a obraz znaků české koruny. Na druhé knihovně stálo poprsí Havlíčkovo a starodávné stojací hodiny, na jejichž ciferníku je nahoře kresbička rodného domu Pravdova v Nekrasíně.

Ve čtvrtém pokoji, jenž je pracovnou letní, má výhled do zahrady a na zámek, kde byla velká sbírka brouků a motýlů, dále celá laboratoř, velký elektrický stroj a množství přístrojů k němu náležejících, dalekohled, drobnohledy, magnet, kompas aj.

Hlinka nebýval nějaký zamračený samotář, ala tak rád býval veselý. Každý čtvrtek chodíval do lázní Vodolenky a s přáteli se tam bavil. Do Sušice dojížděl i do divadla, zajížděl občas do Prahy k Dr. Gabrielovi a zde v měštanské besedě sa těšil s dobrými přáteli.

Ještě nás zavedl do své bývalé dílny, ale již se tu nepracovalo. Dláta, pilníky, pilky, kleště, všechny ve vzorném pořádku. Truhlářskou stolici a "vlhu" před časem odstěhovali na půdu.

Ukázal nám pěknou poličku se zásuvkami a kartáč, který také zhotovil.

Při loučení pravil: Sotva jsme se poznali, už se zase rozchází­me a nikdy se již nesejdeme. Pozdravujte všechny. Já již ten živct v tichu tady dokonám. Slzy mu vyhrkly do očí. Zlíbal nás, znovu tisknul ruce a ještě nás vyprovodil dolů a na zahrádku ještě zavedl. Kvetly tam sněženky a aurikuli, tak jsme si je utrhli na památku.

Ptal jsem se v kterém okně v zámku bydlel. Ukázal, že pátá okno v prvém patře bývalo okno jeho pokoje. Dosud každého jitra putoval do zámku, aby v kapli sloužil mši svátou. Tak to bylo několik vzpomínek, které zaznamenal K.V.Rais při návštěvě u Pravdy při výročí jeho osmdesátin.

Jak již bylo zde uvedeno, Pravda byl menší,suché, trochu při- hrblé postavy, kulatého obličeje. Byl krátkozraký, nosil brýle se zlatými obroučky. V zahradě domu choval včely. Ve volné chvíli truhlařil, řezbařil, bednařil i maloval, ale hlavně psal.

Již jako malý hoch pomáhal otci při hospodářství spravovat vozy a pálit na stráni kolomaz.

Nakladatel Pravdových povídek Štulc při vydání jedná povídky "Dvě svatby najednou", ve které kaplan se jmenuje Pravda, dal ji omylem vytisknout od autora Františka Pravdy. A při tom již dále zůstalo. Od těch dob podepisoval své práce František Pravda.

Vždy, když přijela do Sušice divadelní společnost J.K.Tyla (Tyl už nežil),koupil Pravda několik vstupenek"pro pány" na jejich představení.

Pravda v roca 1874 se dověděl, že jej navrhli na kandidáta do sněmu za Dr. Gabriela za okresy Sušice a Horaždovice.

Požádal jej o to Dr. L.Rieger. Stalo se to více méně v době, kdy již nemohl couvnout a volbu nemohl již vzíti zpět. Při nových volbách do sněmu se již kandidatury vzdal. Zabývání se politikou mu nesvědčilo a to bylo pak příčinou, že žil tak daleko více pro sebe a byl roztrpčen tím, že jej nejlepší přátelé tajně zradili.

 

 

 

 

 

Pravda po celý čas pobytu v Hrádku kupoval knížky a měl pak ve svém bytě velmi obsáhlou knihovnu. Když byl ještě živ, předal polovinu své knihovny faráři Brlíkovi, příbuznému Pravdovo ve Zbynicích, druhou polovinu sestře na venkov v českomoravská vysočině. Brlíkovo knihovnu předala pak paní Reiserová -Brlíkova sestra hrádecké knihovně, což obnášelo 8 beden.

Hrádecká knihovna v Hrádku, která nesla název "Pravdova knihovna v Hrádku" měla původně knihy uloženy v první třídě obec­né školy ve dvou velkých skříních, které obsahovaly všechny sebrané spisy Františka Pravdy.

Po revoluci byly Pravdovo spisy z obecní hrádecká knihovny vyřazeny (asi pro jejich silně náboženskou náplň). Co se s nimi pak stalo, nevíme. Víme jen, že mnoho knih z Pravdovo knihovny i ze zámecké knihovny si někteří hrádečtí občané rozebrali zdarma, nebo jen za poplatek 0,50 Kč za 1 kus. Pokud je ně známo, několik knih z Pravdovo knihovny si koupil v autokvariátě v Praze p. Císař, vedoucí kroužku rodáků sušického okresu.

Celou písemnou pozůstalost Františka Pravdy odevzdala pí. Reiserová sušickému museu - (p. ředitel Dr. Holý). Scházely tam některá písemnosti, které se ztratily zapůjčováním, zejména u spisovatele Holečka.

Jak už jsme se zmínili, Pravda pro svého chovance zhotovoval v domácí dílně různé učební pomůcky ze dřeva, papíru apod.

Pí. Reiserová si pamatuje na jakýsi přístroj vyrábějící elektřinu a magnetismus. Zbyla jí ještě menší krabice, vyrobená z papíru vskusně zhotovená, kterou používala na šicí potřeby (já jsem krabici osobně viděl).

Kolem roku 1960 bylo v radiu v pořadu "Kolotoč" zmínka o Pravdovi, kde bylo řečeno, že Pravda zbrojil proti přehnané zbožnosti kněží.

V roce 1873 udělila obec Hrádek Pravdovi čestné občanství.

Roku 1874 byl navržen na kandidáta do zemského sněmu.

V roce 1885 nastoupil do Zbynic za faráře synovec Pravdy Tomáš Houška.

V roce 1887 v den 70.tých narozenin Pravdy, jej vyznamenalo město Sušice jmenováním čestným občanem.Všechny sušické spolky se zpěváckým spolkem se dostavily v předvečer do Hrádku a uspořádaly mu zastaveníčko.

V druhé polovině května 1904 přivezla kněžská deputace z

Prahy Františku Pravdovi dekret sv. Otce Pia X, jímž byl jmenován tajným papežským komořím. Dlouho se však tomuto vyznamenání netěšil.

Dne 3. prosince 1904 František Pravda po krátké nemoci zemřel. Pohřeb se konal 12. prosince 1904 na Zdouň, kde si přál býti pohřben, přesto, že město Sušice žádalo, aby sa dal pochovati do Sušice. František Pravda ještě za jeho života si vykoupil místo pro svůj hrob a opatřil si pomník, aby po jeho smrti se na něj nemuselo sbírat.

Pohřeb byl velkolepý, mnoho kočárů, účast na pohřbu nesmírná. Pamětníci vzpomínají, že začátek pohřebního průvodu se již blížil ke Zdouni a konec byl ještě ve vsi Hrádku.

Průvod vedl vdp. Josef Hůlka, generální vikář z Českých Budějovic vyslaný biskupem, dále v průvodu byli další vysocí kněžští

 

 

 

 

hodnostáři a 34 kněží z okolí. Zúčastnily se všechny spolky z Hrádku, Sušice a četné deputace z okolí i vzdálených míst.

Spolek českých spisovatelů "Máj" z Prahy vyslal tříčlenou delegaci. U hrobu promluvil kromě kněží jménem českých spisovatelů i nám známý spisovatel V.V.Štěch z Prahy. Pravda byl štědrým podporovatelem hrádecká školy a v poslední závěti odkázal škole mnohé cenné fysikální přístroje a zeměpisné pomůcky.

Zajímavé je, že František Pravda, který byl známý tím, že podporoval řadu různých spolků (finančně), na druhé straně však, když do jeho domu přišel žebrák, dostal od Pravdy jen velmi malý peníz. Víme například, že hrádecký žebrák, řečený Avík, poslal pak Pravdovi darovaný peníz zpět nevyplaceně z velhartické pošty.

František Pravda neměl rád, když kluci, kteří vodili kolem jeho domku krávy na pastvu, práskali bičem. To pak často žaloval jejich rodičům.

V pozdním věku (dožil se 87 let) měl velké problémy s očima, před smrtí již skoro neviděl. Nelze se také divit, že ke konci jeho života měl v jeho myšlení mlhavé chvilky. V jeho domku měl posta­vený malý oltářík a když již nemohl v kostele sloužit mši svátou, modlil se zde doma u toho oltáříčku. Stávalo se pak někdy, že si tam bral menší děti a strašil je ďáblem a paklem.

Myslím si, že jeho památku by hrádečtí občané mohli uctívat aspoň udržováním jeho hrobu, který není v nejlepším pořádku.

Je třeba se ještě zmínit o jeho korespondenci, kde čteme jména Nerudovo, Hálkovo, Bendlovo, Vrchlického, Jiráskovo a dalších (Je uloženo v sušickém museu). Mše sloužil v zámecká kapli.

"Páni" měli v kapli vyhrazen zvláštní prostor s vchodem přímo ze zámku.

V neděli 22.června 1913 byla na jeho domě zasazena pamětní deska. Slavnosti se zúčastnilo velká množství občanstva a to jak domácích, tak přespolních. Na slavnosti byla přednesena řeč prof. Sekaniny z Prahy a zpěvem zpěváckého sboru Svatoborem ze Sušice byla slavnost ukončena.

Dne 8. prosince 1929 bylo vzpomenuto 25.leté úmrtí Františka Pravdy před pamětní deskou na domě, kde žil a zemřel. Proslov měl František Sekanina z Prahy. Zúčastnil se též zástupce spisovatelů "Máj" z Prahy, studenti gymnasia za Sušice, místní a okolní hasičské sbory, domácí a okolní hosté. U Pravdovo hrobu zapěl pěvácký spolek Svatobor Foezstrovou píseň"Vráč!"

Ale taká v dubnu roku 1987 byla v Hrádku uctěna památka 170. tého výročí narození Františka Pravdy u jeho hrobu na Zdouni. Prů­vod občanů a zástupce MNV z Hrádku včetně školních dětí položili věnec k Pravdovo hrobu, kde zástupce města Sušice pronesl proslov.

 

 

 

Naskenováno 1.6.2012 , provedl OÚ Hrádek, zapsal Šebesta