spravedlivějšímu zdanění. Takto vzniklá berní rulla byla v platnosti a měřítkem pro povinnosti sedláka k pánům až do r. 1748.

Tato málo přesná rulla byla roku 1743 vystřídána katastrem, který byl vypracován již za Karla VI. Brzy na to byl vydán roku 1789 mnohem již přesnější Josefínský katastr, jenž zůstal v plat­nosti do stubilního katastru z let 1839, podle kterého se vyměřovaly daně až do roku 1860.

Začátkem 19.století bylo všeobecným zvykem, že ti selští synkové, kteří nemohli hospodařit na statku po rodičích, protože za dědice byli určeni buď jejich bratři nebo sestry, si ponejvíce brávali za manželky i o mnoho let starší vdovy s dětmi, které sami hospodařili na statcích po zemřelých hospodářích.

Pokud byl na vesnici nějaký řemeslník, jako kovář, truhlář, kolář, krejčí nebo někdo jiný, měl obyčejně ka své živnosti menší hospodářství, protože samotné řemeslo by ho neuživilo.

Nejtěžší ze všech povinností sedláků vůči vrchnosti byla naturální robota, jejíž neplnění bylo krůtě trestáno peněžitými pokutami, tělesnými tresty (bití holí), vězením. Naturální robota obsahovala povinnosti vykonávání potahem (jezděčí, vejjezdní) a pak ruční (čmejrácka).

Bylo ještě mnoho jiných naturálních povinností, např. různé posílky a projíždky a tak zvané "daleké fůry, které trvaly i více dní, dále četné a obtížné příspřeže (fišpony), udržování silnic a cest ve sjízdném stavu, povinné práce a dovozy při opravách (kostela fary), bezplatné práce při honech za povolení sběru chrastí a jiné práce "z lásky", jak se jim říkalo.

Tíživé byly roboty peněžité a různé dávky. Byly to roční činže vrchnosti odváděné v penězích, dále v obilí, másle, drůbeži, vej­cích, lnu, peří, dodávek ječmene pro vrchnostenský pivovar.

Vedle těchto dávek byli poddaní nuceni platit ještě různé příspěvky na panské posly, na dopravu osob potahem, na rekruty, cestáře, ponocného, obecního slouhu, pastýře a mnoho dalších prací.

Velké zatížení působilo poddaným ubytování vojska na vesnicích (einkvartýrunky). Církevní a školské správě museli přispívat jak pracovně, tak i peněžitými dávkami, dále naturálními desátky na faru ve formě obilí, másla, vajec, štolu v penězích.

Za vlády Marie Terezie byla rakouská "vláda nucena se zabývat situací svých poddaných. Teprve nástupce Marie Terezie, její syn Josef II. vydal v roce 1771 patent,kterým se zrušilo nevolnictví a poskytovalo poddaným mnohé výhody, pokud jde o osobní svobodu. V robotních povinnostech však nenastalo podstatné zlepšení.

Teprve 7.září 1848 byl vydán .patent, jímž bylo zrušeno poddanství. Byly stanoveny zásady pro náhradu za zrušenou robotu. Zrušením roboty nejvíce získali sedláci, ale také šlechta, která získala vysokou peněžní náhradu za robotu. Získala dostatek finančních prostředků ke zvelebení velkostatků, které technicky vybavila a opatřila vlastním inventářem.

Trojpolní systém hospodaření převládal ještě i v bývalém sušickém okrese, především u malých rolníků (chalupníků) v polovině 19.století.

Pro poroýnání uvádíme ceny obilí za 1 měřici v roce 1854 a 1863:

pšenice žito ječmen oves

Rok 1854 8,33 6,88 5,41 2,46

Rok 1863 4,40 2,69 2,16 1,52

Daň (konstribuce) byla placena z obdělaného pole; úhor nebyl zdaněn. V obci bydleli sedláci, chalupníci a zahradníci.

Sedlákem byl ten, kde měl celý potah, tj. 2 koně, nebo dva voly a s tímto potahem robotovali na panském. Majitel i půllánového statku, nerobotoval -li s celým potahem, byl chalupníkem. Kdo neměl vlastní potah,konal jen pěší robotu.

Některé chalupy byly postaveny v obci až v pozdější době, zpravidla na obecním pozemku, někdy i na sedlákově zahradě. Ti se nazývali zahradníky. Stávalo se tak při větším počtu dětí v rodině, kdy jeden obdržel statek a ostatní hledali umístění jinde v obci. Nebylo-li jiné pomoci, postavil si syn nebo dcera na otcově nebo bratrově pozemku chaloupku se svolením vrchnosti. Tito neměli žádné pozemky.

Další rozdíl mezi občany v obci bylo dělení na osedlé a neosedlé. Osedlý byl ten, kdo měl statek nebo chalupu na poddanské půdě, neosedlý žil v nájmu, podruží a neměl žádný majetek.

Rok 1848 byl důležitým mezníkem v životě selského lidu na vesnici. Od této doby bylo provedeno mnoho změn ve prospěch venkova. Zlepšením hospodářských strojů od dřevěného rádla po traktor, od srpu po samovazač, byla vynalezena řada dalších strojů k setí a mlácení obilí. Již v druhé polovině 19.století se začalo užívat sice nedokonalých, ale přas svou primitivnost dobrých strojů. Mlátička byla z počátku ruční, později byla poháněna žentourem. Žentoury byly pak nahrazeny benzinovými a elektrickými motory. Kolem r. 1870 se objevovaly různé jiné stroje, jako řezačky, píce, fukary, pluhy s více radlicemi, kultivátory, krouhačky na řepu, odstředivky. Tyto "novotný" pronikaly na vesnici sice pomalu, ale v pozdější době se uplatnily jako pomocníci hospodáře v každém stavení.

My, dříve narození, jsme si ještě sami vyzkoušeli, jak se mlátilo cepy a můžeme potvrdit, že to nebylo tak jednoduché, jak se to na první pohled zdálo. Obdobně velmi namáhavé bylo mlácení obilí ruční mlátičkou, kde klikou, která byla na každé straně, točili většinou dohromady čtyři pracovní síly.

Zlepšení situace v zemědělství nebylo ovšem možné bez zvýšeného výtěžku polí a luk, at již zvýšená úroda byla chválena pak umělými hnojivý, lepším obděláním půdy, nebo meliorací luk. Na místech zarostlých keři, nebo ležící ladem, se postupně půda vylepšovala.

Pro mazání některého hospodáře nářadí, jako např. nápravy dřevěných vozů se užívalo kolomazi. Tu vyráběli kolomazníci, kteří ji rozváželi po vsích. Kolomaz se vyráběla v milířích.

Po celý středověk, ale i v pozdější době, pokud se na venkově nezrošířilo přikrmování, či dokonce i vykrmováni dobytka měla každá vesnice k pasení svého dobytka pastýře, kterému se říkalo "slouha." Tento obecní sloužebník měl podle rozhodnutí zemského sněmu z roku 1498 jediného pána, tj. ves, ve které pase. Pastýř měl ku pomoci jednoho (dva) větší chlapce "majstry" a jednoho mladšího, který pásával vepřový dobytek "sviňáčka". Tuto službu vykonával 14 - 16 letý chlapec. Pokud máme zprávy, byl v polovině 18.století za majitele hrádeckého panství hraběte Bedřicha Des Fours "sviňáčkem" hrádeckého pastýře Petr Sopollan. Poslední obecní pastýř v Hrádku byl Uher - Tondíček a poslední ovčák v Hrádku Kurc. Ještě před združstevňováním po roce 1945 pásl krávy Toman. V Tedražicích poslední hromadný chov ovcí byl do roku 1893.

Obecní pastýř v obecní pastoušce (pastušce), kterou s ním obýval též některý z chudých vesničanů. Od jednotlivých kusů ze stáda obdržel pastýř odměnu. Na podzim dostal též od každého hospodáře "osop" (osep), to byly různé druhy obilí a luštěnin. Dalším přilepšením pro pastýře byla štědrovečerní koleda.

Byli to zpravidla pastýři "s majstry," kteří přáli hospodáři příjemné vánoce a troubením vítaly vánoční svátky. Tento zvyk panoval ještě za 1. republiky a my si jej ještě pamatujeme.

Na pastvisku se pásávalo většinou přede žněmi a po podzimním setí. Jinak sloužily k pastvě pozemky hospodářů, kteří dlouho nepřišli na myšlenku, aby na podzim po sklizni zorali pole, určené k úhoru a ponechávali po starodávnu strniště k pastvě.

Páslo se i na lukách, někde hned po senoseči, jinde po sklizni otavy. Páslo se na podzim i na osení, pokud vše nepřikryl sníh.

Sedlák neměl velkou zásobu sena a pokud měl, byla většinou zkrmena koňmi. Krávy byly v těchto dobách hubené. K tahu bylo krav používáno až po roce 1835.

Dobytek byl vyháněn na pastvu od časného jara do zimy za každého počasí. Za tohoto stavu dobytek velmi často onemocněl. Nemoci léčil pastýř. Až ve druhé polovině 18.století byli rolníci různými příkazy nuceni, aby chovali dobytek více ve chlévech.

Tak byl roku 1773 podán návrh na odměnu 30 zl. těm obcím, které by kromě pastvy na strništích, chovaly mladý dobytek ve stájích. Začátkem 19.století (r. 1819) byla omezena pastva dobytka ve velkých stádech. Zvířata mohla být na pastva jen na jednotlivých velkých pozemcích. Roku 1831 byl tento zákaz rozšířen i na pastvu na lukách. Delší doba uplynula, než hospodáři uvykli myšlence, že mají pro dobytek pěstovati pícniny a krmiti je ve stájích.

Ještě je třeba podotknout, že v Hrádku a Tedražicích sa sice koně pěstovaly (v polovině 19.stol.), ale pro potřebu sušického okresu to nestačilo. Proto se koně kupovaly z jiných okresů.

Ze záznamů z této doby se uvádí, že chov hovězího dobytka rok od roku v okrese ubývá. Týká se to i chovu ovcí.

Zprávy o zemědělství po roce 1945 jsou popsány v kronice JZD Hrádku.

Okolí Hrádku

Čejkovy

O tom, kdyla jak Čejkovy vznikly, se nemůžeme s určitostí vyjádřit. Keni o tom dokladů, zvláště ne písemných. Snad nejstarsí záznam o Čejkovech je v listině z 18.10. 1045,která však, jak říká Palacký ve svých Dějinách, byla podvržena a psána až ve 13.století, mezi rokem 1228 a 1233. V ní je uvedeno, že do kraje Prácheňského patří mezi jinými obci i Čejkovy (Čejkovice). Tedy o tom, jak Čejkovy vznikly, můžeme se jen dohadovat. Dá se usuzovat, že první obyvatelé přišli do Čejkov od Sušice, od řeky Otavy, po jejím přítoku Pstružné.

V Tedražicích Pstružnou opustili a podél potoka, který se do Pstružné vlévá, došli až k jeho pramenům, kterou jsou právě ve středu dnešních Čejkov, kolem studny zvané "Dolíška". Sama "Dolíška" asi nebyla asi jediným zdrojem vody pro původní oby­vatele. Její jméno naznačuje, že to byla studánka "dolejší" a že tudíž byla v Čejkovech ještě nějaká studna "hořejší". Tomu také nasvědčuje skutečnost, že původní obec vlastně u Dolíšky už skoro končila.

Vždyt Tůmovic usedlost, jak dále uslyšíte, byla původně chalupou a chalupy byly většinou na konc.i obcs. Druhou studánkou mohla být snad studánka u Potužákojc (za Maškojc chalupou).

Mohla to být také nějaká studna v blízkosti panského dvora, nebo i v něm, která už dnes neexistuje.

Druhým vodním zdrojem ostatně nemusela být studna přímo ve vsi, ale mohla to být studna, z níž vytéká potok od Zamyslic, nebo přímo jen tento potok, který teče po Horním trávníku, kolem bývalého panského dvora. Můžeme se s určitostí domnívat, že tento potok napájel příkop kolem tvrze, která byla v místech, kde později byla postavena sýrárna velkostatku, nyní dům u Soukupů. Příkop nebyl jen v místech, kde se nyní říká "Na příkopech", ale zabíral jistě i přilehlou část bývalého panského dvora, dnešní usedlosti Kopačkojc a Hoškojc. Když se v těchto místech mohlo pak stavět a když už tvrz neplnila své poslání, byl příkop zavezen a proto není vyloučení, že při kopání v těchto místech by se nalezlo lecos zajímavého.

Podle toho, co z příkopu ještě zbylo, dá se usuzovat, že byl na svou dobu dost hluboký a byl v dobách nebezpečí a možná, že i trvale naplňován vodou. Tvrz sama se asi nelišila v ničem od ostatních tvrzí, která na našem území předcházely stavebně středověkým hradům a z nichž mnohé se zachovaly až do našich dnů (Kašovice). Není dokladů o tom, kdy vznikla a kdo jí dal postavit.

Jejím prvním bezpečně zjištěným majitelem byl Vintíř z Čejkov - nebo jak se tehdy říkalo z Čejkcvic. Tento pán byl v roca 1354 rozsudím ve sporu mezi Vilémem z Landštejna a Jindřichem z Hradce a žil ještě v roca 1377. To bylo v době vlády Karla VI.

Vilém z Landštejna i Jindřich z Hradce patřili k mocnému rodu Vítkovců a oba tyto rody se lišily od sebe jen barvou pětilisté růže, znaku Vítkovců.

Páni z Landštejna měli stříbrnou na červenám poli a seděli tehdy na hradu Landštajně na rozhraní Čech a Moravy na Jindřichohradecku. Páni z Hradce měli zlatou růži v modrém poli a Jindřich v té době držel polovinu Jindřichova Hradce a některé vesnice severně od něho.

Vintíř z Čejkov byl zakladatelem prvního známého vladyckého rodu čejkovského Ojířů z Čejkov, kteří měli i svůj erb: Na stříbrném štítě měly čtyři příčné pruhy modré a nad helmem pět pštrosích per polovičním kolem přepažených. Tohoto erbu užívaly čtyři panské (viadycké)rody, které odvozovaly svůj původ od Vintíře z Čejkov. Byli to kromě řečených již pánů Ojířů z Čejkov, ještě páni z Vlčkovic (u Kolince), z Čičovic (u Spáleného Poříčí) a z Rakovic (u Čimelic).

Po Vintířovi držel Čejkovy (snad jeho syn) Ojíř z Čejkov, který se připomíná od roku 1402. Roku 1419 držel ještě část Čejkov.

V roce 1426 se podepsal jako rukojmí na příměří mezi Tábory a Oldřichem z Rosenberka (Rožmberka).

Druhou polovinu Čejkov držel v době Ojířově Jan z Běšin, jenž se v roce 1417 vyskytuje také jako pán na Svojšicích. Tento Jan z Eěšin, řečený starší, byl v roce 1419 purkrabím na hradu Velharticích, ale koupil si později také plat v Raakovicích (u Přeštic, neb u Nepomuka).

Ha začátku 15.století připomíná se zde Dobeš Ojířík z Čejkov, jenž české zemi odpověděl roku 1508 a ještě roku 1520 rejstarské řemeslo provozoval. Jeho syn snad byl Vilém Ojíř z Čejkov, jenž roku 1545 byl ve službách Ratmíra ze Švamberka, s ním zprávy o této rodině přestávají.

V polovině 15.století přecházejí Čejkovy do jiného vladyckého

rodu Čajkovských z Čejkov, který měl shodný erb jako švihovští z Ryzmberka - Černínové z Chudenic (levou polovici na zdél rozděleného štítu třemi pruhy přepaženou - viz vyobrazení č.153- Ottův slovník naučný).

Čejkovští z Čejkov a švihovští z Ryzmberka patřily totiž k mocnému západočeskému rodu Drslaviců. Známý předák Čejkovských z Čejkov byl Vilém z Čejkov, který v roce 1463 obdržel plat na Chotěšovském klášteře, ale roku 1465 jej zase prodal. Plat činil pět kop grošů a list krále Jiřího z Poděbrad, jímž byl tento plat založen, odevzdal Vilémovi z Čejkov Bohuslav Šlechta z Velhartic. Vilém z Čejkov šil ještě v roce 1505. V letech 1500 - 1504 se ještě připomínají dva bratři Vilém z Čejkov a Vilém z Rýzmbsrka, ale Čejkovy byly již v držení Puty Švihovského z Ryzmberka, nejvyššího sudího království českého.

Čejkovští z Čejkov se odstěhovali před rokem 1541 do okolí Písku, kde obdrželi Božejovice bratří Bartoloměj a Jan Čejkovský z Čejkov (snad synové Viléma), které koupili od dcer Petra Božovského z Hladějovic v roce 1536. V roce 1543 už js držel jen Bartoloměj, který pojal za manželku Ludmilu Benedovnu ze Štáhlav, dědičku tvrze Lhotky u Klenové (u Klatov). Bartoloměj byl znám jako násilník. Roku 1557 se svými lidmi násilím dal vylámati komoru ve, dvoře Pobořovicích, když jeho páň nebyl doma a vymlácenou pšenici pobravše, co mohli uložiti na vůz a na Božejovice odvezli. Bartoloměj měl dceru Kristinu a čtyři syny: Bedřicha, Jindřicha, Ctibora a Viléma. Kristina se provdala za Prokopa Čabelického ze Soutic. Vilám pokračoval v násilnické práci svého otce. Je o něm známo, že roku 1577 pobodal Jakuba Krčina z Jelčan, regenta panství Rožmberků /na Krumlově/ a zakladatele jejich rybničného hospodářství. V roce 1585 se na tvrzi v Kestřanech u Písku pohádal s Václavem starším Počepickým o přednost svých rodů.

Jeden ze synů Bartolomějových zanechal potomka, jménem Mikuláš, který v letech 1633 - 1637 vedl pro Martina Hnertu správu města Písku. Tento Mikuláš Čejkovský z Čejkov koupil roku 1515 statek Starou Dlouhou Ves (blíže Kaplice), nynější Dlouhou. Císařské vojsko, která s hrabětem Buqouiem v čale vtrhlo do Čech, tento statek obsadilo a i když Mikuláš Čejkovský z Čejkov nebyl konfiskační komisí odsouzen, byla Stará Dlouhá Ves darována roku 1620 krumlovskému primasovi Matyáši Heldrlovi ze Schattenbergu, který ji pak kšaftem za 4000 kop odkázal jezuitské koleji v Krumlově na dům chudých, jíž také roku 1624 postoupena byla.

Marně žádal Mikuláš Čejkovský, aby alespoň jeho dceři Alžbětě díl její matky na tomto statku pojištěný, byl zaplacen a také jeho dcera se marně dovolávala svého práva. Jezuité na základě jakéhosi poznamenání Čejkovského, které se po smrti Heldrlově mezi jeho věcmi našlo, účastenství jeho na vzpouře.

Nemaje jiného statku, byl Mikuláš Čejkovský na služby odkázán, které také u Přibíhá Jeníška z Újezdu, Martina Hnerty a Baltazara Maradase konal a pověst hrubého poberty po sobě zanechal. Kromě dcery Alžběty, není nám známo, že měl dalších potomků. V roce 1644 byl již mrtev.

Bedřich (syn Bartoloměje) prodal městu Písku dvůr v Modlíškovicích v roce 1,539, usadil se v Záluží, načež v novém zámku Kratochvíle pojal dceru Chvala Kuneše za manželku, ale v roce 1593 byl od rožmberského služebníka Frokštejna z Načeslavic zavražděn.

Jindřich a Ctibor Čejkovští z Čejkov prodali své díly tvrze Eožejovic Štěpánovi Vamberskému z Rohatec. Od něho koupili tyto dva díly písečtí v r. 1589 a rok na to odkoupili písečtí také třetí díl této tvrze od Viléma Čejkovského z Čejkov.

Ctibor žil v Záluží s bratrem Bedřichem a oženil se s Johankou Čejkovskou z Rohatec, která v roce 1602 zemřela. Ctibor se pak usadil ve Štipoklasech, kde před rokem 1514 zemřel.

Vilém Čejkovský z Čejkov měl za manželku Alžbětu z Podolí a držel ještě v roce 1584 polenovský dvůr v Budišovicích, který roku 1609 Hynek Bartoloměj Čejkovský (bezpochyby syn Vilémův) k Protivínu prodal.

Chtěl bych ještě poznamenat, že k vraždě Jakuba Krčina, je podle jiného pramene jiná verse:

Mezi Dřítní a Nákřím osopil se na Viléma opilý Krčin z Jelčan, když ho Vilém prosil, abv mu z panství pana z Rožmberka několik ženců k jeho potřebě dohodil. Viléma pak pěstí do očí uhodil, až zkrvavěl. Vilém pak neleně vlastního tulicku Krčínova dobyv, třikrát jej probodl.

Kolem roku 1500 se setkáváme s rodem Tomků z Čejkov, z nichž Prokop Tomek koupil v roce 1501 Dlouhou Ves (u Sušice).

Tomkové byli měštanská rodina sušická. Proč se zvali po Čejkovech se nepodařilo zjistit. Zdá se, že Čejkovy nikdy nedrželi, nebo jen krátký čas před rokem 1505.

V roce 1546 se Tomek vyskytuje jako úředník na Bechyni (Bechyně byla v této době centrem kraje Bechyňského, jako byla Prácheň centrem kraje Prácheňského).

Je nutno se ještě zmínit o dalším jménu, které s Čejkovy souvisí a to Ctibor Pták z Čejkova. Nepodařilo se však nic bližšího o tomto jménu zjistit.

Ješta před rokem 1505 byly Čejkovy přikoupeny k hradu Rábí, který byl tehdy v držení Půty Švihovského z Rýzmberka a ze Skály. Tento Půta provedl rozsáhlé opravy na hradech Rábí a Švihově, dal vystavět kostely v Nezamyslicích a ve Strašíne. Je pohřben v Horaždovicích. Zemřel 21.července 1504, zůstaly po něm dvě dcery: Kateřina a Johanka a čtyři synové: Břetislav, Jindřich, Vilém a Václav.

Čejkovy přešly do majetku Břetislava, ale ten byl nucen v roce 1558 prodat (zastavit) Kryštofu Račínovi z Račína a po pěti letech mu toto zboží odprodal dědičně. Břetislav Švihovský totiž ručil za svého švagra Zdeňka Lva z Rožmitálu, který měl za ženu jeho sestru Kateřinu. Zdeněk Lev z Rožmitálu byl synem Lva z Rožmitálu, který byl bratrem Johanky, manželky krále Václava IV. Zdeněk byl za Vladislava II.(Jageilonce) nejdříve purkrabím na hradě Karlštejně a dvorským sudím (roku 1504) a od roku 1507 nejvyšším purkrabím. Zastával tedy nejvyšší funkce ve státě. Kolem roku 1510 se král Vladislav II. zadlužil a dluhy za něj převzalo 24 regentů (předních českých pánů) z nichž největší část měl Zdeněk Lev z Rožmitálu, který od roku 1502 byl vrchním správcem všech královských důchodů i dluhů.

Zdeněk Lev z Rožmitálu měl také největší podíl ná tom, že roku 1526 se Habsburkové dostali na český trůn. Očekával, že nový panovník Ferdinand Habsburský zaplatí královské dluhy. Když však Ferdinand prohlásil - ovšem až když seděl na českém trůně - že platit nebude. Museli tedy platit ručitelé, především ten, kdo ručil nejvíc a to byl Zdeněk Lev z Rožmitálu. On, který až do té doby patřil k nejbohatším velmožům Čech, přišel náhle o

všechen svůj majetek a strhl s sebou i zpříručný rod Švihovských, jehož tehdejší representant Břetislav musel svůj majetek rozprodat, aby zaplatil dluhy a ke konci svého života žil v chudobě.

A tak dostaly se Čejkovy prodejem do majetku rodu Račínů.

Při tomto prodeji se mluví o tvrzi Čejkovech, poplužním dvoru a městečku a vsi Zamysličkách. Po prvé se setkáváme s tím, že Čejkovy byly městečkem. Ovšem není nám známo, jak toto městečko bylo veliké a bylo -li jen na stavební ploše nynějších Čejkov. Domníváme se, že stavení byla i na poli pod bývalým panským dvorem, protože ještě na počátku tohoto století za zdí Bláhojc zahrady, která tehdy tvořila hranici mezi panským polem, byly zbytky omítnutého zdivá.

Keni myslitelno, že by všichni obyvatelé městečka se živili jen zemědělstvím. Jistě tu byli i různí řemeslníci. Řemesla sa tehdy nevyskytovala jen ve městech, ale i vrchnost si usazovala různé řemeslníky, které potřebovala pro své hospodářství, ve svých podhradích. Jistě tu byl již kovář a další řemeslníci zpracovávajíc dřevo (kolář, tesař). Snad ani krejčí nechyběl.

Bezpečně máme zjištěno, že tu byl mlýn a pivovar. Podle ústního podání byl prý pivovar v místech, kde je nyní usedlost čp. 2S(Jícha). Kde byl mlýn nevíme vůbec. Zdálo by se, že pod Dalcvickým rybníkem, ale pochybujeme, že Dalovický rybník již tehdy existoval. Spíše sa domníváme, že mlýn bvl přímo někde v Čejkovech, snad v jejich dolní části (pod pastouškou). Dle ústního podání byl mlýn v Čejkovech ve stavení "U Linhartů". Byl již dávno zbourán. Ve 2.polovině 19.století se na něj místní občané nepamatují.Musíme si uvědomit, že oba tyto podniky - mlýn a pivovar byly jen malá živnosti, provozované nejvýše v jednom domě, ne-li v jedné místnosti a podle toho byl také jejich roční výstav piva. Pivem se zásobovaly především jen místa, kde byla výroba, snad ještě nejbližší okolí (Zbynice).

Také spotřeba piva byla tehdy malá, konkurovala mu ještě medovina. Surovinu na výrobu piva měly jednak v Čejkovech (ječmen, pšenice). V té době se dělal slad i z pšenice na tak zvaná bílé pivo. Dále se potřebný chmel dopravoval z Chmelně a z okolí Klatov.

Zařízení pivovaru bylo velmi jednoduché. Kotel a nádoba na pivo, jednoduché kremno a hvozd s dřevěnou lískou. Topilo se dřívím.

I vybavení mlýnů bylo velmi jednoduché. Mlýnský kámen a nějaké síto. Stačilo proto k jejich pohonu malé množství vody. Ostatně je možné, že mlýn ani vodou poháněn nebyl, že to tehdy obstarávali lidé. Okruh zákazníků mlýna nebyl větší než u pivovaru. Sloužil především potřebě dvoru a místních poddaných, pokud ovšem obilí měli vůbec. Také jistě se mlel slad pro pivovar.

Blíže si nyní všimneme nového majitele, který do Čejkov přišel roku 1558, Kryštofa Račína z Račína. Tento panský rod pocházel z Račína u Toužimě a od 15.století známe jeho dvě větve:

1)větev Vlkošovskou - po Vlkošovu u Manětína na Kralevicku a

2)větev Čejkovskou. Ta pocházela od Jana, jehož syn byl Vojtěch a vnuk Kryštof, který koupil Čejkovy. O něm víme, že žil již

v roce 1519 a že se bohatě oženil s Lidmilcu se Sloupna (jméno po tvrzi a vsi u Hového Bydžova). Vyženil s ní peníze a proto mohl koupit nejen čejkovy (roku 1553), ale již roku 1555 "dědiny u Zdouně" (to byla pravděpodobně osada Vzduny).

Kromě toho mu v té době patřily Krutěnice, Tedražice, Břetětica a Lešišov. Poslední tři vesnice krátce před svou smrtí, která nastala v roce 1565, prodal. Také získal od Václava Vintíře z Vlčkovic polovinu Hrádku, která byla v roce 1565 (smrt Kryštofova) vložena do desek zemských pro jeho syny Vojtěcha a Jana.

Po smrti Kryštofově si jeho synové rozdělili majetek tak, že Jan měl Čejkovy a Vojtěch Krutěnice a polovinu Hrádku. Vojtěch v roce 1575 zemřel a zanechal po sobě děti: Adama, Kryštofa a Jiřího. Poručníkem těchto synů byl Vojtěchův bratr Jan (pán na Čejkovech) a ten v této funkci prodal Krutěnice. Adam a Kryštof přikoupili v roce 1588 od bratří Jana Jindřicha a Jana Viktorina za Žeberka ostatek Hrádku. Když byl dne 12.srpna 1597 Kryštof na svém loži v Hrádku zabit od hromu, ujal se Hrádku Adam sám a Čejkovy, které mezitím patrně získal od svého strýce Jana, propustil třetímu z bratří Jiřímu.

Jiří držel Čejkovy již v roca 1604,kdy od něho koupilo město Sušice ves Rajské (Rajsko u Anínova) s kolalaturou a kostelem sv. Mouřenca za 180 kop míseňských.

V době českého povstání, třebaža nebyl ani obviněn z povstání proti Ferdinandovi (patrně se ho skutečně ani nezúčastnil) a nebyl ani odsouzen, byl mu statek Čejkovy v roc 1619 odňat. V roca 1621 mu byl vrácen k užívání, ale již v roce 1623 byl mu zabrán dafinitivně a prodán Bedřichu Švihovskému z Ryzmberka, který v té době již držal i Nalžovy. Současně s konfiskací Čejkov bylo zabaveno i 2000 kop míšeňských, které na Čajkovech měl zajištěny Jaroslav Adam Šofman z Hamerlesu (Čachrov). Jiří Račín z Račína zemřel již v roce 1624 v Sušici a vdova po něm, Voršila Malovská z Chýnova (u Tábora) marně se domáhala svého věna, protože "svědomí k žádosti přiložené ani neotevřeli, ani nečetli." Tato vdova po Jiřím Račínovi, stejně jako zmíněný Jaroslav Adam Šofman z Hamerlesu se nesmířili s protireformačními zákony, ktaré vydal Ferdinand Habsburk (odmítli přestoupit na katol. víru) a raději se oba ze země vystěhovali.

Prodejem se roku 1623 dostávají Čejkovy již podruhé do majetku Švihovských. Poprvé tomu bylo v době před rokem 1505 až do roku 1558 za Půty a jeho syna Břetislava, kdy byly připojeny k hradu Rábí. Nyní Bedřich Švihovský připojil Šejkovy k panství Nalžonskému, které bylo v rukou Švihovských již od roku 1591 a Čejkovy od té doby sdílí osud uvedeného panství.

Bedřich Švihovský byl laskavý na své poddané a byl dobrým hospodářem. Získal značné jmění. Byl císařským radou a prácheňským hejtmanem. Za českého povstání byl nalžovský zámek v roce 1619 uherským vojskem popleněn a odneseno z něho zlata, stříbra a klenotů za 4000 fl. Bedřicha na útěku v noci stihla bouře, koně se splašili a Bedřich byl těžce raněn. Sluhy byl odnesen na nosítkách zpět do zámku a do své smrti kulhal. Od pokuty za povstání byl osvobozen. Posledním pořízením z roku 1625 odevzdal své zboží synům Petru Vokovi a Ferdinandu Václavovi. Ti si je v roca 1630 rozdělili a Čejkovy připadly Ferdinandu Václavovi. Kdy Bedřich zemřel, není přesně známo, bylo to v době od roku 1625 do roku 1630.

Význam Čejkov v té době poklesl, protože za třicetileté války bylo městečko i tvrz zničeny a od té doby jsou pouhou vsí. Z doby po třicetileté válce získáváme o Čejkovech a nalžovském panství přesnější zprávy v Berní rule z roku 1654.

V té doba byli podle táto Berní ruly 4 druhy poddaných:

1) rolníci osedlí, 2) rolníci nově osedlí, 3) chalupníci,

4) zahradníci (domkaři). Rolníků usedlých bylo tenkrát v Čejkovech pět: Antonín Šimkovský, Matěj Říha, Matěj Mašek, Václav Šafář a Jan Kroupa. Rolníků nově osedlých bylo rovněž pět:

Matěj Liška, Václav Janša (Janča?), Jan Ryba, Tomáš Tchodl (Chodl? a Ondřej Janota. Chalupníci se také dělili na usedlé a nově osedlé. Mezi usedlé patřili: Václav Tesař, Václav Tůmů, Jiřík Klečka, Matouš Matějka a Jan Linhart. Hově osedlí byli: Jiří Bubeníček, Jan Vondrášků, Řehoř Matalíška. Zahradníky (domkaři) tehdy byli i Václav Pavlovic, Adam Krčmář, Václav Holub, Šimon Špetha (Šprtha?), Jiřík Tramba, Jakub Pelaška, Václav Dusil,

Matěj Kučera, Jan Vejvoda, Jiřík Chamuta, Jan Kovář, Vojtěch Drška, Hospasovský a Jirkovská. U Jirkovská je poznámka, že chalupa je bez rolí a hejtman tohoto panství na ní zůstává. Hospasovký má sice 6 strychů polí, ale je u něho poznamenáno" Dokonce pustý, role ladem leží".

Z tohoto výčtu lze usoudit, že mnohé rodiny se v Čejkovech udržely do 50.let tohoto století, tedy přes 300 let. Jsou to Maškové, Kroupové, Rybové, Chodlové (Tchodl), Matějkové, Linhartov Holubové.

Z tohoto seznamu je vidět, že v Čejkovech se po celé tři stale­tí udrželo více rodin než v Hrádku.

Po dalších rodech zůstalo jen pojmenování usedlostí. Dodnes říkáme po chalupě: U Říhů, u Šafárů (Šafář), u Jančů (Janša), u Tůmů, u Pavlů, u Šprthů (špetha, U Trambů, u Chamutů, u Kovářů (dolejších) a u Dršků.

V Berní rule je také uvedena tehdejší výměra. Rolníci (sedláci) měli od 20 do 23 strychů, chalupníci od 12 do 15 strychů. Z domkářů měli role, jen Krčmář a Hospasovský. Celkem bylo naměřeno

v Čejkovech v tehdejší době 342 strychů polí. O lukách a lesích se nemluví.

Zajímavý je v té době chov dobytka v Čejkovech. Byli tu jen 4 koně, 60 volů, 52 krav,44 jalcvic, 69 ovcí a 33 sviň. Celkový posudek komise, která soupis prováděla, zněl:"Tito dosti chudí litá jsou; půda hubená." Podobný posudek měly z okolních vesnic jen Stříbrné Hory, Vojtěšín a Krutěnice. Ostatní sousední obce (Oustaleč, Měřenice, Nalžovy i Zbynice) měly posudek:

"Půda dobrá, žitná."

Na Nalžovech, tedy i v Čejkovech byl tenkrát pánem, jak již bylo uvedeno, Ferdinand Václav Švihovský. Každé panství bylo i správním obvodem (něco jako dnešní okres) a jeho správa se řídila především jen vůlí majitelovou. A poněvadž byl Ferdinand Švihovský na poddané nelaskavý, pravý opak svého otce Bedřicha švihovského, byl tady patrně i horší než Humprecht Račín.

Vedlo se proto Čajkovským hůře než Zbynickým.

O Dalovicích není v Berní rule vůbec zmínka patrna proto, že to byl jen panský dvůr, který snad tehdy ještě neexistoval.

Haproti tomu Zamyslice jsou uváděny jako vesnice panství nalžovského. Byly tam dva rolníci /sedláci/ Jan Kěmaček a Václav Šafář, jeden chalupník - Vít Kohout a dva domkáři: Bendovský a Netřebovská.

Na celém panství Nalžovském v roce 1654 hospodařili poddaní na 3847 stryších půdy a v Těchonicích byly 4 léče obecního lesa. Jiná obec tohoto panství les neměla.

Na hrádeckém panství měly obecní lesy Hrádek - 2 léče, Břetětice - 4 léče, Mokrosuky - 2 léče, Čermná - 3 léče a Lešišov 1 léč. Léč byl také míra "od oka", tolik, kolik zabrali lovci na honě.

V tu dobu celé nalžovské panství chovalo 106 koní, 474 volů, 456 krav, 480 jalovic, 733 ovcí, 496 .sviň.

Z Berní ruly je také patrno, že z řemesel, která byla v městečku Čejkovech před třicetiletou válkou, zůstalo po válce ve zničeném městečku jen kovářství (Kovář Jan).

Vrátíme se zpět k Ferdinandovi Václavovi Švihovskému, který v době pořizování Berní ruly byl pánem panství nalžovského, tedy i Čejkov. Jak víme, nebyl to dobrý člověk a panství se ho konečně zbavilo. Zemřel roku 1658 a je pohřben v kostele v Hradešicích. Po něm zdědil Nalžovské panství a tedy i Čejkovy jeho syn Jaroslav. Ten upadl do dluhů a když v roce 1716 zemřel, vrhli se věřitelé na jeho syna Václava tak, že musel v roce 1718 celé panství prodat hraběti z Poettingu. Dva roky po prodeji r. 1720 Václav zemřel ve věku 22 let.

U příležitosti prodeje panství v roce 1718 dostává se nám věrohodné zprávy o tvrzi v Čejkovech. Říká se o ní (patrně v trhové smlouvě), že je ohořelá a komíny stojí, ale je beze střechy. V tvrzi byl dobrý, suchý sklep a sklepy podzemní.