kronika obce Hrádek

 Lidová architektura v Hrádku je zastoupena domy z 2. pol. 18. stol. a zač.19.stol. Tak např. dům čp.25 představuje typ špícharového domu z konce 18. stol. Ojedinělým typem špýcharového domu s vlastním uspořádáním je pak chalupa čp. 22. Oba dva domy jsou v soupise památkových objektů. U čp.68 je to renesanční stavba s renesančními klenbami a barokovými úpravami, pod valbou šindelovou střechou. U čp.37 se zachoval malebný barokní štít. Barokního původu je taká i dolejší mlýn čp. "U Svsřpů“, upravova­ný v pol. 19.stol.

Strava

Jídla na vesnici byla prostá a jednoduchá. V zimě ke snídani byla polévka, najčastěji ze zelí a k tomu brambory. V letních

měsících se vařily polévky: kyselá, česneková, žebrácká, bramborová, kmínová, zapařenka. Brambory byly na loupačku (vařené ve slupce).

K obědu byla nastole polévka a vdolky, nebo zase něco z brambor, nebo zelí - skubánky, míchánky (rozmíchané brambory), bramborová kaše, rýže, kukuřičné klasy vařené v soli.

Bílá pšeničná mouka byla vzácností, stajně jako maso.

Hospodyně znaly připravovat řadu polívek: vodovou, mléčnou, masovou s různým zahuštěním: krupicí, krupkami, kroupami,flíčky . Často bývala připravována polévka hrachová nebo čočková.

I omáček byla celá řada: švestková, koprová nebo křenová.

K večeři byly často jsrin brambory, jindy polévka, zbytek od oběda. Jedlo se ze společné mísy. V nedali bylo maso velkou vzácností. Bylo jen z domácí výroby, kdy bylo možno bua pro stáří, nebo z jiného důvodu zvířata zabít. V neděli byly většinou obyčejně k polévce buchty,často jen z černé mouky, nazývané "cihly", nebo byly nahrazovány vdolky ze žitné mouky, pečenými v troubě a mazané povidly. Buchty byly nadívané řepou, mákem nebo zelím.

Říkalo se jim řepánky, nebo zelníky. Brambory byly pečeny v ohništi v popelu, nebo v troubě, vařeny na loupačku k mléku a různým polévkám. Knedlíky ze žitné mouky, vařené ve vodě, byly podávány v mléce, nebo s vařeným zelím. Pochoutkou byly švestky, sušené a žapékané v jáhlové kaši - jáhelníku. Jindy uvařena nastavovaná kaše z brambor a krupek. Velmi často však jen zapražená; mrkev s řepou musely uspokojit celou rodinu.

Z tvarohu smíchaného se solí a kmínem byly dělány, homolky, které byly sušeny na slunci.

Chléb byl v úcta a vážnosti. V lidové mluvě se vyjadřovala jeho důležitost; při ztrátě majetku a zdroje výživy bylo o postiženém řečeno, že přišel o chléb a měl-li těžší pramen obživy, měl "hořký chléb". Aby,bylo všeho hojnost, chléb byl podáván hostu na uvítanou.

Za starého Rakouska byly mouka za 9 krejcarů, cukr za 1 kg 25 krejcarů, věrduňk kafe za 10 kr., skopové maso 1 kg za 12 krej­carů, vepřové 1 kg 20 krejcarů, hovězí 1 kg 13 krejcarů.

Výdělek na "robotě"' byl 20 krejcarů denně.

Nůška jablek stála 2 šestáky, košík švestek za šesták.

U vesnických stavení bývaly většinou zahrádky, kde se pěstovaly okrasné a léčivé rostliny. Bylo to např. šalvěj, slunečnice, rabarbora, srdcovka, petrklíče, lilie, maceška, máta peprná, majoránka, dymián, kosatec, narcisy, měsíček lékařský, levandule lékařská, rozmarýna lékařská, brotan.

Za oknem se pěstovaly pelargonie, muškáty, raučenka, myrta, rozmarýna.

Ovocnářství

Za starých časů se provozoval tak zv. estensivní hospodářství. Ovocné stromky se vysazovaly kolem polí, polních cest a zakládaly se zatravněné sady. Kromě průklestu a sklizně ovoce se stromům více péče nedostávalo. Proto byly v našich sadech pěstovány jen otužilé odrůdy.

Za starodávna se pěstovaly ovocné stromy tak, že se v lese a na mezích vykopávala pláňata, přenášela se k chalupám a roubovala se na vysokokmeny. Hejvíce roubovaly a pěstovaly ovocné stromy mladí hospodáři, kteří měli po otci převzít usedlost.

Hrušním se dařilo v našich oblastech ještě méně, než jabloním.

V polích všák stávaly mohutné stromy plných a poloplných hrušní, které dávaly každým rok aru velká množství méně jakostního ovoce pro spotřebu hospodářovy rodiny. Většina těchto hrušak hniličila a byla sušena pro zimní spotřebu, vařily se z nich ovocné polévky a kaša, též se mlela prachanda. Za slív nechyběly u chalupy natrpklé blumy, trncslivky, zlatožlutá špendlíky. Všechny slívy a švestky se rozmnožovaly vegetativními odkopky.

První světová válka 1914 - 1913

Klidné období několika desetiletí bylo přarušno válkou v roce 1914. Dne 23.června 1914 byl v Sarajevě zastřelen srbským studentem následník rakouského trůnu Ferdinand i s manželkou.

Tento atentát byl důvodem k vypovězení první světová války.

Dne 25.července 1914 byla vyhlášena v Rakousku - Uhersku částečná mobilisace osmi armádních sborů. V naší obci to bylo oznámeno v naděli po poledni vyhláškou a hned druhý den odjížděli branci vlakem z hrádeckého nádraží ke svým útvarům.

Dne 28.července 1914 byla vyhlášena Rakouskem válka Srbsku,

1. září t.r. vypovídá válku Německo Rusku, 3. září Německo Francii, Německo Belgii, 5. září Rakousko Rusku, 10. září Anglie Rakousku, 12.září Černá Hora Hěmecku, 19. září Německo Japonsku, 28.září Rakousko Belgii. Válka se rozšířila na další státy , až stály armády Anglie, Belgie, Francie, Itálie, Japonska, Portugalska, Rumunska, Ruska, Řecka, Srbska a Černá Hory proti armádě německá, Rakouska - Uherska, Turecka a Bulharska.

Dne 15.srpna byly vydány první seznamy rakouských ztrát na bojištích. Dne 21.srpna r.1914 se zřizuje v Kyjeva první českoslo­venská družina. V říjnu ustavuje se podobná skupina va Francii, tak základy pro čsl.legii byly položeny.

Dne 11.listopadu 1914 vypisuje Rakousko první válečnou půjčku, v dubnu r.1915 je v domácnostech prováděna sbírka kovů. Současna je zavedena vojenská povinnost pro všechny zbraně schopná muže od 18 do 50 let. V květnu 1915 je obyvatelstvo rakouská říše žádáno o upisování druhé válečná půjčky. V červnu nastupují do vojenská služby 18 letí mládenci a současně je snižován příděl potravin, zejména mouky 20 dkg na osobu.

V obci jsou za účasti německých a maďarských vojáků prováděny prohlídky, rekvisice. Jsou prohledávána celá stavení, každý kout, není-li někde ukryta zásoba potravin. Ty byly tajně ukrývány ve všech možných skrýších. Běda, byla-li taková skrýš objevena. Zboží bylo zabaveno a následoval trest buď peněžitý nebo vězení.

Dne 2.srpna byli předvoláni k vojenská prohlídce muži ročníků 1835-1872. Dna 15.srpnal915 zavedeny lístky na chléb. Osoba na týden obdržela l,95kg chleba, nebo 1,40 kg mouky. Zavedeny dodávky sena a slámy.

Dne 12.října 1915 vypsána nová válečná půjčka, k jejímuž upi­sování byli i vojáci na frontě a slibována jim za úpis dovolaná.

Jsou prováděny další odvody ročníků 1872,1891 až 1835. veškerou práci za odcházející muže vykonávaly ženy s nedospělými dětmi.

Aby byla zmírněna nespokojenost s těmito poměry, vyplácel stát rodinám zbavených živitelů peněžité podpory.

V lednu 1915 nastupují do vojenská služby muži ročníků 1870-1871 a padesátníci ročníků 1855-1867.

Nové prohlídky, rekvisice, hospodáři poschovávají obilí, sni­žování přídělu potravin, lidé z měst docházejí v průvodech na venkov, kde nabízejí výměnou za potraviny různé součástky oděvů apod. Jsou vydávány poukazy na petrolej - 2 litry na domácnost za týden. Na cukr na lístky ještě byly, ale ke konci války již nebyly zásoby, tak se kupovalo od podomních obchodníků balíčky s cukerínem.

Placky se pekly z brambor a otrub, pečených na plotně. Chléb se pekl z ječné mouky. Chléb se roztěkal, také se pekl z ovesné mouky, ten se zase drobil, že se vůbec nenechal krájet. Ve válce nebylo čím mastit. Pěstovala se cukrovka, ta se strouhala, vymač­kala se stává a převařoval se z ní "syrab", - tmavá tekutina, sice sladká, ale odporné chuti. "Syrab" se dával třeba ke škubánkům.

Vojáci utíkali z fronty, četníci je chytali.

Dne 23.února 1916 je vyhlášena již 5.válečná půjčka, nové prohlíd­ky, vojáci s bodáky na puškách propíchávají každou hromadu sena a slámy. Další snížení potravin. Je prováděna rekvisice zvonů. V Hrádku byl sejmut ze zámecké věže dne 4.září 1915 zvon vážící 180 kg, který byl odlit zvonařem Karlem Bellmanem z Prahy.

237. červenci 1917 vstupuje válka do 4.roku. Všude je velký nedostatek potravin, textilu, obuvi. Peníze ztrácejí cenu, nikdo neprodá přebytečný kg potravin. Řady městského obyvatelstva na venkově mohutní, vyměňuje se vše za potraviny.

238. září 1917 nové odvody ročníků 1897-1899. Začátkem roku 1913 předvolán nejmladší ročník 1900, tedy i 17 letí chlapci.

Dne 29.června 1918 byl ve Francii uznán samostatný československý stát. Dne 5.října 1918 žádá Rakousko - Uhersko a jeho spojenci presidenta Wilsona o příměří a mír.

Po 300 leté porobě se stal náš národ opět svobodným a 23.října 1918 byla v Praze vyhlášena samostatnost československá republiky.

Dne 15.listopadu 1913 zvolen prvním presidentem T.G.Masaryk, který se 21.prosince 1913 vrátil do vlasti.

Skončila 1.světová válka. Do svých domovů se vraceli ti, kteří museli bojovat za cizí zájmy. Mnohá rodina však marně čekala na návrat svých drahých.

Radost a nadšení všech občanů nad skončením války a osvobození národa daly zapomenout na přežitá utrpení.

První týdny radosti byly zkaleny nemocí- španělskou chřipkou, kterou přinesli vracející se vojáci.

Ceny všech potřeb stoupaly v následujícím poměru:

Epidemie

Těžká utrpení způsobená válkami a různé epidemie při nesprávném rozpoznání choroby primitivním léčení, zle hubily naše předky. Zejména moru v různých obdobích podlehlo mnoho lidí.

Tato nemoc začala horečkou, na těle vyvstaly v několika hodinách opuchliny a "pryskejře", jak se tenkrát říkalo. Tělo začalo černat a smrt následovala obyčejně ve dvou, nejpozději třech dnech. Při prudším průběhu umírali lidé v několika hodinách. Cholera měla obdobné příznaky jako mor.

Největší epidemie moru zažila Evropa v letech 1348-1350, kdy zahynulo asi 25 miliónů.lidí, což tandy představovalo čtvrtinu všeho obyvatelstva Evropy.

V roce 1583 řádil na sušičku mor. Císař Rudolf II. nařídil sušickým, aby sněnu na úterý po sv. Martinu položený a rozepsaný na ten čas pro uvarování nebezpečenství doma zůstali a Pražany, nebo v jiném místě, kde zdravé povětří jest, k tomuto jednání sně­movnímu se zmocnili.

Nejhorší léta, kdy byly česká kraje zachváceny morem, je možno jmenovat rok 1623 až 1625, dále rok 1632,1640 a 1649. Roku 1679 vypukla tato nemoc ve Vídni, odkud se záhy rozšířila do čecii, kde následujícího roku (1680) zemřele na 100 tisíc lidí. nákaza vnikala do paláců i do chudobných chalup, do měst i vesnic. Lidé umírali na ulici, na polích i v kostelích. Nemoc byla velmi nakažlivá a přenášela se dotykem předmětů i oděvů nemocného.

Lékaři byli pod přísným trestem nuceni ošetřovat nešťastníky, lidé s hrůzou prchaliod nemocných a ponechávali je jejich osudu.V katolických kostelích bylo mnoho duchovních nakaženo ve zpovědnicích, proto byla zpověď omezena.

ani příští generace se této hrozné nemoci nevyhnula. Roku 1713 se objevil mor znovu a ztráty byly mnohem větší. Moru podléhal i hovězí dobytek. Nákaza byla přenesena z Turecka a za krátkou dobu byla celá rkaouská říše zachvácena morem. po zaniknutí moru v dalším roce byla na několika místech postavena boží muka, jako např. na rozcestí v Sušici.

Z posledních výskytů moru v podobě cholery je třeba uvést rok 1866. byla k nám přenesena za války rakousko – pruské, za níž v krátké době onemocnělo mnoholidí a hodně jich zemřelo. stávalo se, že i několik rakví bylo připraveno k pohřbu obětí moru. Pohřbu se nesměl nikdo z příbuzných účastnit. Jen kněz, kostelník a ministrant doprovázeli mrtvého ke hrobu.

K ochrana proti nákaze měli lidé na krku zavěšený růženec čes­neku, lidový prostředek proti zhoubná nemoci.

V Hrádku se pochovávali nebožtíci stižené cholerou na starý hřbitov na Zdouni. Pochovával je starý Ebert (dědeček Karla Eberta). Za tuto službu mu dával baron Sturmfeder celé dráhy nad Hrádkem - hrůbata. On si vzal jen malou část, že si tam postaví boudu. V hrůbatech si vykopal jámu, kde si postavil dřevěnou boudu. Od té debv se zde říkalo "V boudě".Když nestačil hřbitov na Zdouni při epidemii cholery, pochovávalo se z celého okolí do míst , zvané "V bobčičkácn". Je to v místech, kudy vede vlevo pěšina kolem Zbynné směrem na Sedlecko.

Toto místo je osázeno stromovím a označno kamenným křížem.

Z ústního podání víme, že v době cholery se dále pochovávalo v místech nazývané "V hrobí". Je to po pravé straně řeky Pstružné.

Zde byl hromadný hrob.

Pro velkou úmrtnost v době řádění cholery, pochovávalo se podle císařského dekretu v r. 1734 v pytli, nikoli v rakvi. Pro velké pobouření mezi obyvatelstvem, byl další rok příkaz zrušen.

Jak jsem již uvedl, vyskytovaly se i jiné epidemie, které se v té době nemohly rozpoznati. Tak např. na konci roku 1855 a začátkem následujícího roku panovala v Hrádku nakažlivá nemoc - horečka, na kterou 14 lidí zemřelo. Dne 5.ledna tam bylo " 8 lidí touto nemocí sklíčených" zaopatřeno svátostmi umírajících a v neděli po zjevení Páně 4 najednou byli pohřbeni.

Zdraví našeho lidu ohrožovala také obávaná nemoc "hlavnička" - tyfus, kde také v Hrádku v roce 1918 onemocnělo 20 osob, kteří byli odvezeni do sušické nemocnice. Příčinou vyskytnuvšího se tyfu byla říční voda, které se většinou v té době používalo jako pitné.

Po první světové válce ohrožovala obyvatele epidemie španělské chřipky, kterou přinesly vojáci z fronty, na kterou v Hrádku několik osob zemřelo.

Velká úmrtnost byla dříve u dětí, které často umírali na černý kašel a na "psotník".

Dračky

Níže uvádíme črtu od Jana Zíbara, dělnického redaktora "Dračky" u níž je třeba upozornit na pasáže, kde se užívá místního dialektu (nářečí). Dále je tam zmínka o chození okolních sousedů "na hrátky", které byly v zimních měsících časté (nebylo rádio ani televize). Strašidla v "Píchadlích" lze vysvětlit tím, že v té době byla luka silně zamokřená a z vyhnívajícího bahna vystupovaly za šera světélkující páry, která pak zapůsobily na obrazotvornost místních obyvatel.

Toho bílého dne, kdy umrzlá země polí, luk a pastvin rozložených po obou březích říčky Pstružné při severním úpatí Svatoboru, pokrývá se narůstající běloučkou kožešinou, na které lesíky, křo­viny a vesnice tvoří temné, ostře odstíněné skvrny, nadchází pravé období draček. Toho bílého dne maminka, nasýpající na dvoře slepicícm, dvěma starým husám a holubům, dívá se dále nežli obvykle na Háj, les ze všech nejmilejší, v sněhové chumelenici jako by zatažený průsvitnou bílou oponou. Na temeni vysoká lesnaté strá­ně Háje nad pruhem velké paseky sedí si jako malinký klobouček na velké clounově hlavě hájovna Poustka s drobnými okénky. Oč její obyvatelé mají dále k lidem ve vsi, o to zase blíže hvězdám a tichým lázním Vodolence, položeným na kamenité horské stráni pod rozhlednou vrcholu Svatoboru.

Dívá se maminka, dívá, jak se to nad starým Hájem chumelí a z mrtvého klidu lesa, z poklidného sněžení a vzhledu oblohy usoudí, že už to asi zůstane sedět, že už je tu opravdová zima.

Háje je jejím nejspolehlivějším barometrem; z jeho vzhledu pozná, že bude pršet a za deště, když Háj kouří, vypařuje lehounké šedé obláčky, prorokuje, že už zase bude hezky.

Litujíc obyvatel Poustky, jímž v létě až závidí krásnou vyhlídku do široka a daleka, že je sněhové valy na příkré a neschůdné stezce, spadající přímo dolů pasekou, mohou zase na čas odříznouti od lidí va vsi, po jejich společnosti právě jen v zimě se zasteskne, zahání maminka drůbež zpět da kůlny. A vracejíc se do stavení připomeneme si, ža už nyní nelze draní oddalovat a připomněvši si, rozasmutní.

Jaká to bývaly večery, když v bednářivoc chalupě dralo! Ať venku zuřila vánice nebo mrzlo pro radost nedočkavým dětem, v sednici se při dračkách zapomínalo na každý načas. Na dubovém stole stála petrolejová lampa, vedla ní po obou stranách na poklopené míse a kolem stolu sedělo stěsnáno nakolik domácích dětí, babička a maminka, dva, tři ženy za sousedství. Někdy, když přišli i jiní znáraí na hrátky a pomáhali, jan tak, aby se jim nezkrátili žíly, musely ženská přistavit i druhý menší stůl a přinést židle, od nájemnice z přístěnku.

Na lavici, lomené do úhlu kolaci kamen, někdo opět až nahoře na peci sedával dědeček, vesnický bednář a jamu po boku obyčejně starý Lupíšek, vysloužilec práce, spřátelený s dědečkem společným zájmem o domácí výrobě šňupavého tabáku, v níž byl Lupíšek skutečným mistrem.

Na pelesti postale, na lavici, naho kdekoliv bylo místo, seděl otec, unavený celodenní úkolovou prací v sušické sirkárně. Pracoval tam vstoje, s těžkým hřmotícím strojem, který poháněl ručně a vracel se, klopýtaje o zmrazky na cestě, potmě domů do vsi. Byli-li v továrně některého dna špatná "holzie" (dřívka, u nichž se ponořením do vosku a pak do fosforu dělají sirky) či řádila cestou vichřice nebo byla cesta, vedoucí prudce do vrchu a zase z vrchu, kluzká přicházel nejvýš, vyčerpán, někdy i pádem potlučen. Jeho obličej ošlehaný šumavskými větry i hrůzně zmozolané ruce, byly barvená zažraným prachem z barevných dřívek, trvale, jako střechy sirkárny. Ba i jeho vousy a vlasy měly červený nádech jako pleť všech dělníků z oddělní "na sobolce”, pleť rozleptaná anilinovým barvivem.

Chefem draček bývala babička. Byla malá žena, shrbená do oblouku a kdykoliv vcházela do dveří, narovnávala si "kříž" o roh široké zdi, žehnajíce se pak svěcenou vodou a kropenky visící jí na dosah ruky. Veselá povídání, při kterém se děti řehotaly, až se peří vznášelo v obláčcích nad nimi, babička při dračkách netrpěla. Také mlčenlivá nálada jí nebývala vhod, naboť věděla a vlastní zkušenosti, že člověk, který tluče špačky, mnohopráce neudělá. Proto babička a s ní i maminka, která dovedla vyprávět velmi segestivně, vyprávěla při dračkách rafinovaně psycholozou bázně a děsu.Ta bývala někdy tak spoutání, ža se děti neodvážily ani přejít dvůr k záchodu, stojícímu u hradby sousedovic zahrady. Ba, i žany bývaly někdy tak poděšeny, že je musel některý muž po dračkách vyprovázet až přede dveře jejich chalupy.

Přes babiččin teror nenechal se občas dědeček odstrašit, aby nevyprávěl veselé příhody ze svého vandru po Horních a Dolních Rakousích, po Štajřích, Salcpurku, Týrolích, po Istrii, Slovensku a západním Maďarsku. Vykládaje o krásách a zvláštních měst, o pohádkovém kraji. Semezingu a Salcpurku a Išku, kam jezdí císař pán "na loud" a kde je voda zelená jako tráva, přecházel zamilovaně k vandráckým čtveračinám a trampotám, jsou teprve tehdy va svém živlu. Jeho poutavá vyprávění bylo prokládána německými výrazy zkomolenými rakouským dialektem, jako závi jablky. Když se děti řahotaly a sedrané peří sa počalo povážlivě stěhovat pod stůl

utrnovala se babička rozhněvaně na ušňupaného dědu "Ty si bejval vod jakživa dycky blázen".

Takové příležitosti se chopila jednou maminka. Vyprávěla, připojivší se dovedně ke vzrušené konverzaci dědečka s babičkou, jak se dědeček kdysi, když byla ještě malou žábou, o posvícení opil a rozdováděn balancoval po kamenných deskách zděného mostního zábradlí. Pro pohoršení přihlížejících žen objímal sochu sv. Jana, vise na ní celou svou vahou, zatím có přihlížející chasa i ženáci trnuli hrůzou, že se zřítí do kamenného řečiště Pstružné. Potom zase líčila maminka, jak jednou o pouti jej opilého, naložili kamarádi na trakař a objevše několikrát s bednářem po sále za ohromného veselí tanečníků vyjeli s ním z hospody a projížděli s ním po vsi.

Do těchto dceřiných reminiscencí zřejmě znehodnocujících v očích vniků dědovu autoritu a vyvolávajících v jeho vousatém a sršatém obličeji zlost a tvářnost, zasáhla k jeho prospěchu už zase ovšem babička, která rozletující se hromádky sedraného peří cpala spěšně pod mísu, prohlašujíc rozdurdšně:" Se mi zdá, že ste se dneska všichni zbláznili! Ty Marjánko taky nemáš rozumu nazbyt!"

Když smích utichl a babička vyjnula ze sýpku novou přehloušli peří, která na stole naskočila v slušnou hromadu, obracela jakoby nic, řeč na jiné témě, prospěšnější společné nimravé práci.

Zavedla řeč k mythickým pověstem o Svatoboru, o jezeře, který je naplněn a které jednou zatopí celou Sušici. Vyprávěla, že jednou objevili dva drvoštěpové v jakémsi těžko přístupném místě malou studánku, která se zdála být velmi hluboká. Drvoštěpové strčili do ní sekeru, ale dna nedosáhli. Přinesli dlouhou tyč, ale ani tou nenarazili na dno. Spustili tedy do studánky dlouhý provaz zatížený kamenem, ale marně. Studánka byla bezedná. Nebyla to vůbec studánka, bylo to tak řečené "mořské oko", svědčící o tom, že pod zemí je velké jezero. Tím byla potvrzena dávná pověst, předpovídající, že až jednou bude v Čechách zle, až cizí vojsko bude řádit v Sušici a jejím okolí, protrhne podzemní jezero boky Svatoboru, zatopí celou Sušici a zničí sveřepé nepřátele.

Jindy babička vzpomněla vyprávění zemřelého zbynického faráře, který při častém pátrání v lesích Svatoboru našel prý propadlý hrob, ohražený ještě zbytky zábradlí. Mohl prý to být hrob kněžny Vodoleny, která v kraji kolem Svatoboru byla nádkyní svého lidu a na Svatoboru sloužila pohanským bohům. Pověst však vykládá, že kněžna vyslovila před svou smrtí přání, aby byla pohřbena tam, kde se prvně zastaví dva strakatí voli, kteří pove­zou její mrtvé tělo. Když zemřela, bylo její přání splněno. Voli, kteří mrtvou, hořce oplakávající kněžnu vezli, táhli však těžký vůž bez zastavení až skoro na samé temeno Svatoboru. Na místě, kde tělo bylo spáleno na hranici, vytryskla později studánka s léčivou vodou. Dnes jsou tam postaveny lázně Vodolenka. Nedaleko, na konci lipové aleje, stojí kaplička. Studánka se rok od roku přibližuje ke kapličce. Až někdy vyprýští pramének vody pod oltářen kaple, nastane konec světa.

Po druhé rozpoutala babička, jejíž vyprávění doplňovala matka, zájem o poklad dvanácti soch stříbrných apoštolů, zakopaný kdesi na hřbitůvku kostela Zdouně, stojícího v polovici cesty mezi Hrádkem a Tedražicemi, nedaleko místa, na kterém stávala zaniklá osada Vrduny. Nalžovský pan hrabě, který je patronem tohoto koste­la, nechal prý na Zdouni pátrat po pokladě, ale lidé,kteří kopali objevily prý jen prázdné sklepení. Všeobecně se mělo za to, že

poklad vykopal před lety hrobník Lupíšek, který náhle z kraje zmizel a že uprchl se stříbrem do ciziny.

Nebo konečně svedla babička hovor až k vzrušujícímu líčení tajemných a strašidelných příhod. Začínalo to třeba nenápadnou ba­biččinou zmínkou:

"Dneska je venku zrovna tak, jako dyž tenkrát na nás v Novým dvoře dobejvali ty zloději". Jediná, taková vhodně uplatněná věta stačila, aby ve všech myslích oživila obrazotvornost celé chuchvalce nejvýraznějších vzpomínek. Zatím, co v nastalém tichu ruce začaly rychleji pracovati, snažili se jednotlivci vybaviti co nejpohotověji dříve než všichni ostatní, ze své paměti nejvýraznější, nejtajemnější, či nejstrašidelnějí případ svého života.

Zmínka o Novém dvoře napomohla mamince být nejpohotovější. Nový dvůr, skupina tří obytných stavení v nejprostčím barokovém slohu a velké stodoly, obklopující velký obdélník dvora, stál osamocen několik set metrů za panskou zahradou, kterou vesnice na severní straně končila. V jednom stavení, nejvýstavnějším, ležícím bokem nad cestou, na lové straně vjezdu do dvora, bydlel po mnoho let fořt Löbl s rodinou. Druhé stavení, stojící na pravé straně vjezdu, obýval řadu let dědeček, tehdy panský bednář, se ženou a třemi dětmi. Maminka s bratrem a sestrou prožila zde na samotě své krásné dětství a svá štastná dívčí léta. Ve třetí budově nejdel­ší, stojící štítem k boku prvního stavení bývala škola, po té četnická kasárna. Za dvorem vedla dolů po břehu rybníka prastará alej, v níž pod těžkým kamenným náhrobkem leží pochován neznámý "rytíř", pravděpodobně vyšší důstojník, který se tu za nějaké dávné války utopil v bahně a byl tu pochován i s koněm. Alej, která je i v létě místem velmi tesklivým, je zbytkem velkého anglického parku, který se tu kdysi rozkládal na místě bahnité louky, zvané "V bludu". Tato alej bývala nejmilejším místem matčiných dívčích let.

"Co pak ty zloději" reaguje maminka za všeobecného ticha na babiččinu poznámku, "to nic nebylo. To bylo hroznější, dyž se na nás tenkrát dobejvalo to strašidlo!"

"Strašidlo?" optala se sousedka Mužíková zpola nedůvěřivě, zpola povzbudivě. "Ba strašidlo" potvrzovala babička, "a jaký strašidlo! Šak Maujánko povídej!" A maminka se již podruhé pobízeti nenechala.

"To bylo jednou pozdě večer, zrovna vo Dušičkách" začala, nezapomínajíc ani na okamžik na práci. "Byl u nás na hrátkách Hanzín Löblojc, taky náš táta tam přišel tenkrát za mnou. To sem byla estě svobodná. Dědeček byl, to se ví, jako vobyčejně, v hos­podě. Povídali sme vo všaličoms, jako povídáme tady, až potom Hanzín Löblojc, kerej tenkrát už študoval, doběh domů pro ňákou knížku a čet nám z ní jednu báseň. Menovala se "Svatební košile."

Dyž dočet, začli jsme vo tom vykládat. Najednou se vozval takovéj rámus na domovní dveře, jako by někdo s velkým kvaltem chtěl dovnitř. Mysleli jsme, že snad je to tatínek a že se někde něco stalo, nejspíš, že hoří. Věděli jsme,žarsoardssréře zamčený, ale pře­ci nás všechny popad takovéj strach, že sme nemohli z místa.

Jen maminka vyběhla ze sence do domu a chtěla vódemykai. Jak bere za kliku a ptá se: "Copa se stalo, že děláš takovou hroznou melu?" začne to místo odpovědi zase tak bouřit, jako by to chtělo ty dveře i s futrama vyvrátit. Takovéj to byl praskot a rámus, jako by bylo venku boží dopuštění. Toceví, mamince to bylo divný, že se nikdo nevozejvá a tak nevotevřela. Jen se zas ptala, vlastně křičela, aby ten rachot přerušila. "Kdo je tam, kdo je to? Seš to ty táto?" Ale místo odpovědi jen to zas na ty dveře bouřilo, jako by se dovnitř dobjeval ne jeden, ale deset silnejch chlapů.

Já sem v té chvíli se.nemohla hnout, jen sem pořád vopakovala: "ježíšmarjá!ježíšmarjá!. Hanzín Löblojc tam stál taky bledej jako zečí, ale nebyl vůbec mocnej slova, a náš táta, ten se schoval za posteli Maminka volala eště znovu, ale rámus nepřestával. Vypadalo to chvílema, jako by se do dveří vopírala ta nejvěčí vichřice.

Tak tedy maminka - všichni sme se potom divili tej její srdnatostil - si potom klekla na zem a dívala se ven dírou ve dveřích, co tam byla vyříznutá pro slepice. Před dveřma nebylo ale nikoho vidět, taky žádnéj vítr dírou nefoukal, ale randál nepřestával. Až dyž se maminka vrátila z domu do sence a začala se modlit, přestalo to zase tak najednou, jako to začlo.

Můžete si představit, jak sme byly všichni polekaný, dyž sme se potom báli vystrčit hlavu z chalupy. Hanzín Láblojc nešel tenkrát domů, až přišel tatínek z hospody a těch 10 kroků z našich dveří do Löblojc ho převed. Náš táta, toceví, taky domů nešel a tak u nás spal až do rána.

Rána se maminka sebrala a šla do Zbynic na faru. Dyž to faráři vykládala, tak jí ří£al, že se toho měla zeptat: "Duše neštastná, co si přeješ?" Že to byl nějaký hříšník, co neměl v hrobě pokoje.

Ve světnici zavládl okamžik ticha. Jen hodiny chraplavě tikaly a. byl slyšet drobný praskot peří draného množstvím rukou. "Jestliže se vám to tenkrát opravdu stalo" povídá nejstarší syn Petřík, žák měšuanské školy ^„ tak to způsobila ta Erbenova balada".

Vy jste tenkrát všichni věřili na strašidla a proto ste se do děje básně tak vžili, že jste toho umrlce slyšeli opravdu bouchat. Strašidla ale žádná nejsou, kdybych to vykládal ve škole, tak se mě tam vysmějou!" "Však ty bys, Petříku, mluvil jinak, kdybys to byl zažil s náma. Že jo, Jakube? obrací se babička na zetě. "Zrovna to tak bylo, jak to maminka vyprávěla" praví otec. Nikdy před tím', ani potom nezažil jsem tolik strachu. A přece sem byl tenkrát starých chasník." "Co živa budu, na to nezapomenu", zdůrazňuje znovu babička. "Já taky ne" prohlašuje maminka a obracejíc se k Petříkovi, který ji, mimochodem řečeno svým samostatným názorem vy­školeného hocha docela imponuje, pronáší na obranu:"Ty řekneš, že strašidla, nejsou? ale tenkrát byly. Dály še všelijaký podivný věci! Jako sme tenkrát viděli toho vohnivýho muže. To bylo asi k desátej večer. Táta byl tenkrát zas u nás na hrátkách. Dědeček se zrovna vracel z hospody a sotvaže rozevřel dveře, volal:"Mámo, Marjánko, Jakube, pote s podívat na vohnivýho muže!" Viděli sme, že dědeček vopilej není tak sme vyběhli za chalupu na dvůr ke studni a dědeček vokazoval do Píchadel. Byla to tenkrát tmavá noc a tak bylo toho vohnivýho muže zrovna dobře vidět. Šel pomalu po panským poli v Píchadlech, jako vod Antonky, přes cestu na Bláhojc pole v Křídách, až zašel za tam za rybníkem". "A jak vypadal maminko? ptá se nejmenší dračka, malá Božka. "No, to víš, my jsme ho zblízka neivděli. Dyt z Novýho dvora do Píchadel je dobréjch dvacet minut cesty. Bylo vidět tělo jako vysokej špalek a pod ním dvě nohy jako silný kůly. A svítil jako rozpálený železo u kováře."

"Dědečku, je to pravda"? ozývá se zase pochybovačně Petřík, ač o ohnivém muži slyšel vyprávět domácí i cizí již několikrát.

"Je, je, ty nevěřící Tomáši", vážně^přikyvuje dědeček a taky by ti měla někdy bába vyprávět, jak našeho Honzíka, tvýho kmotra z Vídně jednou za jeho nevěru prohnaly bludičky, co běhaly po lukách

v Bludu u Novýho rybníka."

Jindy směrem od Bludu k Píchadlům se objevoval hejkal.

"Nebo jak Franta Vejslavojc jednou vystrašil po cestě ze Sušice

u Svatý Trojice bezhlavej pes," dodává starý Lupíšek, zvedaje se k odchodu. "Strejčku, povězte nám to ještě, zdržuje ho . několik dětských hlasů. "A, už sotva votvíram voči. A vy byste mámě v noci pomočily strožoky!" Lupíšku, vy už vopravdu dete? Počkejte, ať deme jedním vrzem," vstávají sousedky. "Aha, vidíte je baby, už se zase bojí" šklebí se dědek Lupíšek sousedkám, které jsou mezi dveřmi dříve než on. "Dobrou noci" "Dobrou noc, přijcite zas" volají domácí, zatím co babička uklízí stůl a větší vnučka zametá oděrky. "Sakra, baby, kerá ste mi zas prohandlovala nejšle?" hubaje v síni Lupíšek, hrabaje se za pootevřenými dveřmi v celé armádě dřeváků. "Lupíšku, počkejte, my vám posvítíme", volají domácí. "A ne, už ho mám potvoru. Dobrou noc!" "Pánbu dobrou noc!"

Takové bávaly před lety v Bednářovic chalupě dračky. Maminka vzpomínající uplynulých časů sedí tiše na lavici. Zdá se, že uvázla v houstnuvším šeru světnice jako lapená moucha v pavučině.

Ze sedmi děti zbývají doma jen tři a to ještě proto, že dva synové, lamači kamene, jsou bez práce. S těmi však nelze při draní počítat a ani nejmladší Mařenu draní nějak nebaví. Vytrhujíc se násilně ze sítě vzpomínek, povídá matka otci, který právě pro vzrůstající šero odložil u okna noviny a sňal brýle. "Se mi zdá táto, že budeme letos drát už jen sami dva!" As povzdechem jde k elektrickému vypínači, aby rozsvítila.

Puakyně - Desfoursová - Kosler

Napsal Karel Bayer, profesor na Mělníce_, rodák z Hrádku u Sušice.

Věnování: Knihovně milé rodné obce Hrádku u Sušice, věnuje vvupomínku na dětská léta Karšl Bayer, státní profesor. Na Mělníce, dne 25.července 1938.

Tento psychologicky tak zajímavý trojúhelník krásných duší vyno­řil se mi na mysli, hned, když jsem četl po prvé, někdy v zimě 1921-1922 dopisy Adelaidiny Purkyněmu, vydané krátce před tím souborně prof. Dr.Jaroslavem Jedličkou. Vane z nich ještě dnes, více než po 100 letech, silná vůně nejen její výrazné osobnosti, ale i celé nadějné, opravdu poesií prosycené doby romantické, jejíž jsou takožku typickou ukázkou. A dodámeli, že byly psány skoro všechny mého dětství a že jsem o některých osobách v ústní tradici rodinné ještě slýchal, pochopí snad mnozí, že jsem k poslední Desfoursovně